Domů › Kam vyrazit › Korsika › GR20 a treky
GR20 je dálková trasa, která prochází Korsiku po hřebeni od Calenzany na severozápadě po Concu na jihovýchodě. Platí za nejobtížnější trasu z celé francouzské sítě GR a odhaduje se, že ji ročně dokončí zhruba deset až dvacet tisíc lidí, typicky za patnáct dnů. Není to horolezecká cesta, lano a jistící techniku k ní nepotřebujete. Přesto je to trek, na kterém se dlouhé úseky lezou po skále rukama, kde se v exponovaných místech chytá řetězů a žebříků a kde podle korsických zdrojů zhruba polovina lidí trasu nedokončí. Kdo tohle nechce, má na ostrově několik podstatně mírnějších cest, které nejsou náhradou z nouze.
Ve zkratce
| Co to je | Dálková značená trasa přes celý korsický hřeben, součást francouzské sítě GR |
| Trasa | Calenzana (severozápad) až Conca (jihovýchod), lineární, dá se jít oběma směry |
| Délka | zdroje se liší: zhruba 180 km, jinde 186 km, u součtu jednotlivých etap až kolem 196 km |
| Celkové stoupání | zdroje se liší, uvádí se 10 000 až zhruba 12 000 m |
| Počet etap | klasicky 16 etap, některé zdroje dělí trasu na 15 |
| Obvyklá doba průchodu | 16 dnů při jedné etapě denně, běžně se zvládá i za 10 až 12 dnů spojováním etap |
| Dělicí bod | Vizzavona: sever je technický a skalnatý, jih valivější, teplejší a s delšími etapami |
| Sezóna | zhruba červen až září, mimo tuto dobu jde o zimní podnik |
| Nocleh | horské chaty (refuges) a vyhrazená bivakovací místa, rezervace přes Parc naturel régional de Corse |
| Nejvyšší hora ostrova | Monte Cinto, 2 706 m |
| Mírnější alternativy | Mare a Mare Nord, Centre a Sud, Mare e Monti Nord a Sud |
Proč se u GR20 pořád mluví o číslech, která nesedí
Než začneme, jedna poctivá poznámka. U GR20 se v různých zdrojích liší i ty nejzákladnější údaje. Wikipedie uvádí délku zhruba 180 kilometrů a 12 000 metrů stoupání. Specializovaný francouzský portál gr20-infos uvádí na jednom místě 180 kilometrů a 10 000 metrů stoupání, na jiném součet etap 186 kilometrů a 12 000 metrů. Součet etap podle portálu le-gr20.fr dává kolem 196 kilometrů a zhruba 12 115 metrů stoupání.
Ty rozdíly nejsou chyba. Trasa má varianty, oficiální vedení se v minulosti změnilo, měření podle GPS a podle mapy dává jiné výsledky a někteří počítají přístupy k chatám a někteří ne. Pro plánování z toho plyne praktický závěr: nespoléhejte na jedno číslo. Počítejte, že jde o zhruba 180 až 200 kilometrů a přes deset kilometrů nastoupaného převýšení, což je řádově dvojnásobek toho, co člověk čeká, když si přečte jen kilometry.
Stejně tak se liší dělení na etapy. Šestnáct etap je nejběžnější schéma s chatami jako přirozenými cíli dnů, ale některé zdroje pracují s patnácti, protože jinak dělí jižní část. Konkrétní chata na konci dne se navíc dá vybrat i jinak, než jak je etapa v knize.
Jak je trasa rozdělená a čím se sever liší od jihu
Přirozenou dělicí čarou je Vizzavona, vesnice s železniční zastávkou zhruba v polovině trasy. To je jediné místo, kde se dá pohodlně naskočit nebo odejít vlakem, a proto se GR20 často chodí jen na půl.
Severní část mezi Calenzanou a Vizzavonou je ta obtížná. Je skalnatější, technicky náročnější a na začátku sezóny se v ní déle drží sníh. Odehrává se v ní většina pasáží, kvůli kterým má trasa svou pověst: rukama lezené skalní úseky, exponované traverzy a několik míst vybavených řetězy nebo žebříky.
Jižní část mezi Vizzavonou a Concou je podle stejných zdrojů valivější, teplejší a má delší etapy. To neznamená snadná. Znamená to jinak náročná: méně skály pod rukama, více kilometrů a víc horka.
Praktický důsledek je jednoduchý. Kdo chce ochutnat GR20, ale netroufá si na celek, jde jižní polovinu. Kdo chce to nejdivočejší, jde severní polovinu, ale měl by být na exponovaný terén připravený.
Přehled klasických etap
Následující tabulka vychází z členění portálu gr20-infos ve směru od severu k jihu. Jde o orientační hodnoty; u jednotlivých etap se čísla mezi zdroji liší a časy platí pro průměrně zdatného chodce s plnou výbavou.
| Etapa | Úsek | Délka | Stoupání | Klesání |
|---|---|---|---|---|
| 1 | Calenzana – Ortu di u Piobbu | 11 km | 1 450 m | 250 m |
| 2 | Ortu di u Piobbu – Carozzu | 8 km | 720 m | 950 m |
| 3 | Carozzu – Asco Stagnu | 9 km | 800 m | 640 m |
| 4 | Asco Stagnu – Tighjettu | 9 km | 1 200 m | 1 000 m |
| 5 | Tighjettu – Ciottulu di i Mori | 7 km | 700 m | 340 m |
| 6 | Ciottulu di i Mori – Manganu | 24 km | 920 m | 1 300 m |
| 7 | Manganu – Petra Piana | 8,5 km | 830 m | 600 m |
| 8 | Petra Piana – Onda | 10 km | 500 m | 900 m |
| 9 | Onda – Vizzavona | 10,5 km | 700 m | 1 200 m |
| 10 | Vizzavona – Capanelle | 16 km | 1 000 m | 500 m |
| 11 | Capanelle – Prati | 17 km | 900 m | 750 m |
| 12 | Prati – Usciolu | 11 km | 700 m | 750 m |
| 13 | Usciolu – Matalza | 11 km | 300 m | 600 m |
| 14 | Matalza – Asinau | 10 km | 650 m | 540 m |
| 15 | Asinau – I Paliri | 15 km | 600 m | 1 100 m |
| 16 | I Paliri – Conca | 13,5 km | 370 m | 1 100 m |
Všimněte si první etapy. Hned první den se stoupá zhruba 1 450 metrů, tedy víc než v kterékoli jiné etapě. Kdo přiletí, přespí v Calenzaně a ráno vyrazí s plným batohem a bez aklimatizace na tempo, dostane náraz hned. Podle portálu le-gr20.fr trvá tato etapa kolem sedmi hodin.
Cirque de la Solitude: proč už na GR20 není
Nejcitovanější místo celé trasy dnes na oficiálním vedení neleží. Cirque de la Solitude byl skalní kotel na etapě mezi Asco a Tighjettu, vybavený řetězy, tyčemi a žebříky, které se tam musely chytat rukama.
10. června 2015 tam sesuv usmrtil sedm lidí a další zranil. Pasáž byla poté z bezpečnostních důvodů uzavřena. V roce 2018 prefekt Haute-Corse povolil její znovuotevření, ale se dvěma zásadními výhradami: oficiální trasa GR20 tudy nadále nevede a veškeré zajištění, tedy řetězy, lana i žebříky, bylo odstraněno. Kdo tam dnes jde, jde do neznačeného a nezajištěného terénu, typicky s průvodcem.
Oficiální trasa místo toho vede přes Pointe des Éboulis a sedlo Bocca Crucetta a napojuje se zpět u chaty Tighjettu. Původně to byla varianta, dnes je to hlavní značená cesta. Je delší a co do námahy tvrdší: podle gr20-infos jde o stoupání přes 1 200 metrů a chůzi v suti ve výšce nad 2 500 metrů po velmi exponovaném svahu.
Za pozornost stojí, že nová trasa vede blízko Monte Cinto, nejvyšší hory ostrova s výškou 2 706 metrů, kam se z ní dá odbočit. Wikipedie u Cinta uvádí, že GR20 prochází nedaleko vrcholu a chodci si mohou udělat krátkou odbočku; první doložený výstup se odehrál v roce 1882 po jižních svazích.
Kde se na GR20 chytá řetězů
Tohle je pro rozhodování zásadní část. Nejde o lezení s lanem, ale o místa, kde se jistí rukama a kde pád není přijatelný. Portál gr20-infos jmenuje jako nejnebezpečnější pasáže tyto.
Pointe des Éboulis na etapě Asco – Tighjettu, tedy náhrada za Cirque de la Solitude. Přes 1 200 metrů stoupání, suťové svahy nad 2 500 metrů a velmi exponovaná stěna.
Brèche de Capitello, tedy Bocca alle Porte, na etapě k Petra Piana. Zhruba 700 metrů stoupání, sutě a hřebenový úsek vybavený žebříky a lany nebo řetězy.
Alpská varianta přes Aiguilles de Bavella v jižní části. Velmi výrazný hřeben se zajištěním, převážně řetězy s kotvami. Zdroje výslovně varují před tím pouštět se do ní unavený v předposlední den treku. Pro tuto pasáž existuje běžná alternativa po hlavní trase.
Cirque de la Solitude jako historická pasáž, dnes bez zajištění a mimo oficiální trasu.
K tomu se jako nejtěžší dny nejčastěji jmenují sestup do Asco, celá etapa přes Cinto ve směru sever-jih, dlouhá etapa k Manganu s více než dvaceti kilometry a sestup do Vizzavony.
Chaty, bivak a rezervace
Na trase se spí v horských chatách zvaných refuges, které spravuje Parc naturel régional de Corse, případně v soukromých gîtes v místech, kde trasa klesá k civilizaci. U chat jsou vyhrazená místa pro stany, samotné stanování mimo tato místa podél trasy povolené není.
Rezervace noclehů i bivakovacích míst probíhá pro chaty parku přes jeho vlastní online rezervační systém. Termín otevření rezervací i podmínky se v čase mění a kapacita v hlavní sezóně bývá vyčerpaná dopředu, takže je rozumné začít plánováním noclehů, ne letenek. Aktuální pravidla vždy ověřte přímo u správy parku.
Pozor na jednu věc, kterou lidé podceňují. Rezervace svazuje s konkrétním rozvrhem dnů. Na trase, kde se počasí i vlastní tempo mění, to znamená, že se etapa občas musí dotáhnout i za nepříznivých podmínek. Rezerva v plánu je proto cennější než ambiciózní tempo.
Sezóna, bouřky, horko a voda
Sezónou je zhruba červen až září. Od října do května je hřeben pod sněhem a trasa se mění v podnik pro zkušené skialpinisty a zimní horolezce.
Jednotlivé měsíce se ale liší podstatně víc, než by jeden čekal.
Červen má chladné hřebeny a hodně vody v potocích, ale na některých místech ještě leží sněhová pole. Firn na strmém svahu je pro chodce bez cepínu a maček reálný problém.
Červenec a srpen jsou horké a suché. Zdroje popisují vedro jako místy až dusivé a slunce jako intenzivní, k tomu se přidávají největší davy a nejhorší dostupnost noclehů.
Září bývá počasím příznivé a klidnější, ale vodní zdroje jsou vyschlejší.
Dvě čísla, která se vyplatí mít v hlavě. Teplota klesá zhruba o 0,6 °C na každých sto metrů výšky, takže rozdíl mezi pobřežím a hřebenem je dramatický: gr20-infos uvádí jako červnový příklad zhruba 16 °C v Calenzaně ve výšce 280 metrů proti asi 3 °C u chaty Ciottulu di i Mori ve výšce 1 997 metrů. Noci jsou i v létě chladné.
Počasí se navíc mění rychle. Odpolední bouřky jsou v korsických horách běžné a hřeben je nejhorší možné místo, kde je potkat. Standardní obranou je vyrážet velmi brzy ráno a mít etapu hotovou spíš k obědu než k večeru. Od poloviny června do poloviny září je také vysoké riziko požárů; mapy rizika se aktualizují denně.
Voda se na trase doplňuje u chat a u pramenů, ale s postupující sezónou zdrojů ubývá. Množství vody, které stačí v červnu, v září stačit nemusí, a nést dva litry na dlouhou hřebenovou etapu je minimum, ne přehnaná opatrnost.
Mírnější alternativy: Mare a Mare a Mare e Monti
Tohle je odpověď pro ty, kdo chtějí Korsiku pěšky, ale ne řetězy nad propastí. Parc naturel régional de Corse spravuje kromě GR20 také síť tras, které ostrov přecházejí napříč nebo spojují moře s horami. Vedou přes vesnice, spí se v gîtes d’étape a terén je běžný turistický.
| Trasa | Odkud kam | Délka | Dnů | Čím je |
|---|---|---|---|---|
| Mare a Mare Nord | Moriani – Cargèse | 138 km | 10 až 12 dnů chůze, 8 etap | Nejdelší a nejnáročnější z trojice. Vede údolími pod nejvyššími horami severu. |
| Mare a Mare Centre | Ghisonaccia – Porticcio | 87 km | 7 dnů, 7 etap | Střední průchod ostrovem přes vesnice položené vysoko nad mořem. |
| Mare a Mare Sud | Porto-Vecchio – Propriano | 82 km | 5 dnů, 5 etap | Nejkratší a nejpřístupnější. Prochází oblastí Cuscionu a Bavelly. |
| Mare e Monti Nord | Calenzana – Cargèse | 122 km | kolem 10 dnů chůze | Stoupání kolem 7 180 m, nejvyšší bod jen 1 234 m. Makchie, údolí Fango, záliv Porto, janovské mosty. |
| Mare e Monti Sud | jihozápad ostrova | zdroje neuvádějí jednotně | 5 dnů do Burgo, 6 dnů do Propriana | Krátká trasa, dá se navázat na Mare a Mare Sud. |
Rozdíl proti GR20 je vidět na jednom čísle. Mare e Monti Nord startuje ve stejné vesnici jako GR20, tedy v Calenzaně, ale jeho nejvyšší bod leží ve 1 234 metrech a celkové stoupání činí zhruba 7 180 metrů na 122 kilometrech. GR20 se pohybuje ve výrazně vyšších polohách a nastoupá o několik tisíc metrů víc. Mare e Monti navíc končí každý den ve vesnici, ne na hřebeni.
Kdo hledá podobný typ ostrovního treku jinde ve Středomoří, najde srovnání v našem přehledu treků na Sardinii.
Vrcholy a soutěsky pro jednodenní výlety
Třetí možnost je nechodit dálkovou trasu vůbec a vybírat si jednotlivé dny z pevné základny. Korsika na to má několik zásadních cílů.
Monte Cinto a Monte Rotondo
Monte Cinto měří 2 706 metrů a je nejvyšší horou ostrova i nejvyšším bodem masivu Monte Cinto. Není to lezení, ale je to dlouhý a suťový výstup ve vysoké poloze, kde se počasí mění rychle. Kdo na něj jde mimo GR20, musí počítat s celým dnem a s odpovědností za vlastní orientaci.
Monte Rotondo s výškou 2 622 metrů je druhá nejvyšší hora ostrova a leží na hranici obcí Corte a Venaco. Trasa od silnice D623 měří podle údajů uváděných u této hory 11,9 kilometru a nastoupá 1 510 metrů, míjí Lac de l’Oriente a bývá popisována jako technicky nenáročná, ale dlouhá a vyžadující dobrou kondici. Doporučované období je duben až říjen.
Soutěsky Restonica
Údolí Restonica nad Corte je nejnavštěvovanější horské údolí ostrova. Klasickým cílem jsou dvě ledovcová jezera: Lac de Melo ve výšce 1 717 metrů a výše položené Lac de Capitello ve výšce 1 963 metrů.
Dvě věci je potřeba vědět předem. Zaprvé, trasa k Melu obsahuje úseky vybavené řetězy a kovovými stupy; existuje sice alternativní sestup, který se jim vyhne, ale kdo takový terén nezná, měl by s tím počítat. Zadruhé, přístup se změnil: od roku 2024 už se do údolí Restonica nedá vjet autem a nastupuje se z kyvadlové dopravy z Corte od zastávky Pont de Frasseta ve výšce 918 metrů. Tím se z výletu stává celodenní podnik. Údaje pro variantu od Pont de Frasseta k oběma jezerům a zpět uvádějí 18,44 kilometru a převýšení 1 153 metrů, tedy zhruba osm a půl hodiny chůze. Pastevecké usedlosti Bergeries de Grotelle, které bývaly parkovištěm, leží ve výšce 1 375 metrů.
Soutěsky Spelunca
Spelunca je opačný pól: nížinná, stinná a krátká. Kaňon vyhloubily řeka Porto a bystřina Tavulella mezi vesnicemi Ota a Evisa a jeho stěny místy dosahují téměř tisíce metrů. Vede tudy stará dlážděná mulačí stezka, kdysi spojnice Porta s Corte, s dvěma janovskými mosty ze 16. století, Zaglia a Pianella.
Klasická trasa mezi Otou a Evisou měří zhruba šest kilometrů a tam a zpět zabere kolem čtyř hodin, obtížnost se udává jako snadná až střední. Díky stínu je to dobrá volba pro jaro a podzim i pro horké dny, kdy je hřeben nepoužitelný. V létě se dá při dostatečném průtoku koupat v přírodních tůních.
Aiguilles de Bavella a Trou de la Bombe
Aiguilles de Bavella jsou skalní věže nad sedlem Col de Bavella v jižní části ostrova, kudy prochází i GR20. Nejznámější krátkou trasou je Trou de la Bombe, korsicky U Cumpuleddu, tedy skalní okno o šířce zhruba osmi metrů, které navzdory jménu vzniklo erozí, ne výbuchem.
Trasa vychází ze sedla Col de Bavella ve výšce 1 100 metrů, měří 5,5 kilometru, trvá kolem dvou hodin a nastoupá jen asi 140 metrů k nejvyššímu bodu ve 1 330 metrech. To zní jako procházka a je to past. Zdroj věnovaný této oblasti ji hodnotí jako obtížnou právě proto, že stezka je technická a některé pasáže vyžadují dobrou fyzickou připravenost. Značení je oranžové a cestou se míjí kaple Sainte-Marie, za kterou terén výrazně přituhne. V létě je rozumné vyrážet brzy, protože trasa je populární.
Jak si vybrat
Rozhodovací klíč se dá zestručnit do tří otázek.
Za prvé, jak jste na tom s expozicí. Nejde o kondici. Na GR20 jsou úseky, kde se člověk pohybuje po strmé skále nad prázdnem, i když se drží řetězu. Kdo ví, že mu v takové situaci ztuhnou nohy, nemá na severní části co dělat; ta zkušenost se nedá natrénovat během posledních dvou týdnů před odletem.
Za druhé, kolik máte dnů. Šestnáct etap plus rezervy plus přesuny znamená prakticky tři týdny. Kdo má deset dnů, buď spojuje etapy, což zvyšuje riziko, nebo jde jen polovinu, nebo si vybere Mare a Mare Sud či Mare e Monti.
Za třetí, co od cesty chcete. GR20 je hřeben, sutě a chaty. Mare a Mare a Mare e Monti jsou vesnice, kaštanové lesy a večeře pod střechou. Restonica, Spelunca a Bavella jsou jednotlivé dny, ke kterým se dá přidat moře. Ani jedna z těch variant není horší, jsou to různé druhy dovolené.
Podrobnější kontext k ostrovu, dopravě a regionům najdete v našem průvodci Korsikou.
Časté otázky
Potřebuji na GR20 lano nebo horolezecké vybavení?
Ne. GR20 je značená turistická trasa a projde se v pohorkách bez lana a jistící techniky. Několik pasáží je ale vybaveno řetězy, lany nebo žebříky a na dalších úsecích se leze rukama po skále nad expozicí. Zdroje jmenují zejména Pointe des Éboulis, Brèche de Capitello a alpskou variantu přes Aiguilles de Bavella, pro kterou existuje běžná alternativa po hlavní trase.
Jak dlouhý je GR20 a kolik má etap?
Údaje se mezi zdroji liší. Uvádí se zhruba 180 kilometrů, jinde 186 kilometrů a součtem jednotlivých etap až kolem 196 kilometrů, celkové stoupání se udává mezi 10 000 a zhruba 12 000 metry. Klasické členění má 16 etap s chatami jako cíli dnů, některé zdroje pracují s patnácti. Při jedné etapě denně jde o zhruba šestnáct dnů, běžně se ale trasa chodí i za deset až dvanáct dnů spojováním etap.
Proč se už nechodí Cirque de la Solitude?
10. června 2015 tam sesuv usmrtil sedm lidí a pasáž byla uzavřena. V roce 2018 prefekt Haute-Corse povolil znovuotevření, ale oficiální trasa GR20 tudy nadále nevede a veškeré zajištění, tedy řetězy, lana i žebříky, bylo odstraněno. Oficiální cesta místo toho vede přes Pointe des Éboulis a sedlo Bocca Crucetta zpět k chatě Tighjettu, je delší a nastoupá přes 1 200 metrů, z toho část v suti nad 2 500 metrů.
Kdy se dá GR20 jít?
Sezónou je zhruba červen až září. V červnu bývají hřebeny chladné a v potocích je hodně vody, ale místy ještě leží sněhová pole. Červenec a srpen jsou horké, suché a nejvíc přeplněné. Září bývá počasím příznivé a klidnější, ale vodních zdrojů ubývá. Od října do května je trasa zasněžená a jde o zimní horský podnik.
Jak se rezervují chaty na GR20?
Chaty na trase spravuje Parc naturel régional de Corse a rezervují se přes jeho vlastní online systém, u míst mimo hřeben přibývají soukromé gîtes. U chat jsou vyhrazená bivakovací místa, stanování jinde podél trasy povoleno není. Termíny otevření rezervací a podmínky se v čase mění, proto je vždy ověřte přímo u správy parku. V hlavní sezóně bývá kapacita obsazená dopředu.
Jaká je nejlepší alternativa k GR20 pro méně zkušené?
Nabízejí se trasy Mare a Mare a Mare e Monti. Mare a Mare Sud měří 82 kilometrů a chodí se pět dnů, Mare a Mare Centre 87 kilometrů za sedm dnů, Mare a Mare Nord 138 kilometrů za deset až dvanáct dnů. Mare e Monti Nord vede ze stejné vesnice jako GR20, tedy z Calenzany, měří 122 kilometrů, nastoupá zhruba 7 180 metrů a jeho nejvyšší bod leží jen ve 1 234 metrech. Všechny končí každý den ve vesnici, ne na hřebeni.
Kolik lidí GR20 nedokončí?
Přesná statistika neexistuje, protože nikdo nástupy centrálně neeviduje. Korsické zdroje uvádějí, že zhruba polovina lidí trek vzdá, a jako jeden z hlavních důvodů historicky uváděly právě pasáž Cirque de la Solitude. Odhaduje se, že celou trasu dokončí ročně zhruba deset až dvacet tisíc lidí. Nejčastější příčiny odchodu bývají prozaické: puchýře, únava z nastoupaného převýšení a počasí.
Dá se na Korsice chodit i bez vícedenního treku?
Ano, a je to podceňovaná varianta. Údolí Restonica nad Corte nabízí jezera Melo ve výšce 1 717 metrů a Capitello ve výšce 1 963 metrů, byť s řetězy na části trasy a od roku 2024 s nutností použít kyvadlovou dopravu z Corte. Soutěsky Spelunca mezi Otou a Evisou se projdou po staré mulačí stezce s janovskými mosty zhruba za čtyři hodiny. Od sedla Col de Bavella vede krátká, ale technická trasa k Trou de la Bombe. A samostatnými cíli jsou Monte Cinto s 2 706 metry a Monte Rotondo s 2 622 metry.
Zdroje: Parc naturel régional de Corse (správa chat a rezervační systém), gr20-infos.com (etapy, nebezpečné pasáže, počasí, Cirque de la Solitude), le-gr20.fr (profily a časy etap), Wikipedia (GR 20, Monte Cinto, Monte Rotondo), mare-a-mare.fr a mare-e-monti.fr (parametry alternativních tras), gr-infos.com (Mare e Monti Nord), Visorando (Lac de Melo a Lac de Capitello), ouestcorsica.com (soutěsky Spelunca), aiguillesdebavella.fr (Trou de la Bombe). Parametry tras se mezi zdroji liší a průchodnost, značení i pravidla rezervací se v čase mění; aktuální stav vždy ověřte u Parc naturel régional de Corse a u místní horské služby. Tísňová linka ve Francii je 112.