Domů › Kam vyrazit › Treky a trasy
Pěší trasy na třech ostrovech, které tenhle web pokrývá do hloubky, spolu nemají skoro nic společného kromě toho, že se po nich chodí. Madeirské levady vedou podél vodních kanálů s minimálním převýšením, ale s expozicí nad srázem a neosvětlenými tunely. Sardinie nabízí vápencový kras bez vody a místy i bez značení. Korsický GR20 je hřebenový dálkový trek přes celý ostrov. Rozdíl mezi nimi není v tom, která trasa je hezčí, ale v tom, jakou zkušenost a výbavu potřebujete, než na ni vůbec vstoupíte.
Následující přehled srovnává, co je o jednotlivých trasách známo z našich článků k daným destinacím. Tam, kde v podkladech chybí údaj, políčko zůstává prázdné, protože odhadovat délku nebo náročnost trasy nemá smysl.
Srovnání tras napříč destinacemi
| Trasa | Destinace | Délka | Náročnost | Sezóna |
|---|---|---|---|---|
| Levadové trasy PR | Madeira | zhruba 40 značených tras, síť kanálů kolem 3 100 km | stupně snadná, střední, obtížná; jediná obtížná je PR 17 | |
| Pico Ruivo, PR 1 z Pico do Arieiro | Madeira | 6,1 km, zhruba 3:30 | střední | |
| Pico Ruivo, PR 1.2 z Achada do Teixeira | Madeira | 2,8 km jedním směrem | střední | |
| Pico Ruivo, PR 1.1 z Ilhy | Madeira | 8,2 km, zhruba 3:00 | střední | |
| Selvaggio Blu | Sardinie | přes 40 km, obvykle 4 až 7 dnů | slaňování, lezecké kroky, orientace bez značení; nutné lano a zkušenost | jaro a podzim |
| Gola su Gorropu | Sardinie | soutěska kolem 1,5 km, stěny až kolem 500 m | jaro a podzim | |
| Punta La Marmora, Gennargentu | Sardinie | otevřené svahy, snazší orientace, drsnější počasí | jaro a podzim | |
| Cammino Minerario di Santa Barbara | Sardinie | okruh kolem 500 km ve 30 etapách | značená dálková trasa | jaro a podzim |
| GR20 | Korsika | zhruba 180 km, jinde 186 km, součtem etap až kolem 196 km; 16 etap | nejobtížnější trasa francouzské sítě GR, lano ale není potřeba | zhruba červen až září |
| Výstup na Pico | Azory | 3,9 km jedním směrem, převýšení kolem 1 120 m | obtížná, povinná registrace v Casa da Montanha | květen až září |
| Sete Cidades, PR04SMI | Azory | 11,7 km, zhruba 3:00 | střední | jaro až podzim |
| Theth-Valbona | Albánie | 13 až 17 km, 6 až 8 h | střední až těžká | červen až říjen |
| Bobotov Kuk (Durmitor) | Černá Hora | okruh od Černého jezera, celodenní výstup | střední až těžká | červenec až září |
| Caldera Blanca | Lanzarote | okruh zhruba 10 km, výstup na okraj kráteru | střední | celoročně, mimo poledne |
| Volcán del Cuervo | Lanzarote | krátký okruh kráterem, zhruba 3 km | lehká | celoročně, mimo poledne |
| Hradby Lucchy | Toskánsko | okruh kolem 4,2 az 4,5 km po koruně valu | lehká | celoročně |
| Via Francigena, úsek Val d’Orcia | Toskánsko | etapy zhruba 15 az 25 km po strade bianche | lehká az střední | jaro a podzim |
| Monte Capanne po cestě 101 | Elba | 3,6 az 4 km podle pramene, převýšení kolem 600 m | střední | jaro a podzim, v létě brzy ráno |
| Grande Traversata Elbana | Elba | 47 az 55 km napříč ostrovem, několik etap | střední az náročná | jaro a podzim |
Madeira: chodí se po vodních kanálech
Na Madeiře je zhruba čtyřicet oficiálně značených tras s označením PR, z toho tři na sousedním Porto Santu. Většina vede podél levad, tedy historických vodních kanálů, které musí držet spád kolem metru na kilometr. Právě proto tu pěšiny téměř nestoupají a fyzicky náročné nejsou. Náročnost dělá něco jiného: úzké římsy nad srázem bez zábradlí a neosvětlené tunely, kterých je v síti kolem osmdesáti kilometrů. Vstup na klasifikované trasy je zpoplatněný a rezervuje se předem přes portál SIMplifica, část tras bývá uzavřená a stav je nutné ověřit před odjezdem. Podrobnosti, včetně povinné výbavy, rozebírá text o levadách a značených trasách.
Kdo chce z ostrova něco výškového, míří na Pico Ruivo. Nejvyšší bod Madeiry měří 1 862 metrů a vede na něj značená trasa, horolezecké vybavení potřeba není. Přístupy jsou tři a všechny jsou oficiálně vedené jako střední, liší se hlavně délkou a tím, co po cestě uvidíte. Souvislosti k celému ostrovu jsou v průvodci Madeirou.
Sardinie: kras bez vody a bez značek
Východní Sardinie je vápencový kras a to řídí celé plánování. Déšť mizí do podzemí, takže trasy vedou nad mořem, ale bez pitných zdrojů; na pobřežních trasách se počítá se třemi až čtyřmi litry na osobu a den. Terén je ostrý a členitý, s balvanovými poli a hustou makchií, která zpomaluje víc než převýšení. A chybí hustá síť značení a chat, na kterou je český turista zvyklý z Alp.
Nejnáročnější je Selvaggio Blu nad zálivem Orosei: přes čtyřicet kilometrů, obvykle čtyři až sedm dnů, slaňování a lezecké kroky, po většině délky bez značení. Vyžaduje předchozí ohlášení sekretariátu obce Baunei a schválený seznam bivaků. Vnitrozemský Gennargentu s vrcholem Punta La Marmora (1 834 m) je proti tomu žulové a břidličné pohoří s oblými hřbety, kde je orientace snazší, ale počasí drsnější. Celý přehled je v článku o sardinských trecích, načasování řeší text o počasí a širší kontext průvodce Sardinií.
Korsika: hřeben přes celý ostrov
GR20 prochází Korsiku po hřebeni od Calenzany na severozápadě po Concu na jihovýchodě a platí za nejobtížnější trasu z celé francouzské sítě GR. Není to horolezecká cesta, lano ani jistící techniku k ní nepotřebujete, přesto se dlouhé úseky lezou po skále rukama. Klasicky má šestnáct etap a stejný počet dnů, spojováním etap se běžně zvládá i za deset až dvanáct. Dělicím bodem je Vizzavona: sever je technický a skalnatý, jih valivější, teplejší a s delšími etapami.
Údaje o délce a stoupání se mezi zdroji liší, což náš text o GR20 rozebírá zvlášť. Nocleh zajišťují horské chaty a vyhrazená bivakovací místa s rezervací přes Parc naturel régional de Corse. Kdo na hřeben nechce, má k dispozici mírnější značené alternativy Mare a Mare Nord, Centre a Sud a Mare e Monti Nord a Sud. Nejvyšší horou ostrova je Monte Cinto s 2 706 metry. Kdy vyrazit, řeší text o korsickém počasí, přehled ostrova průvodce Korsikou.
Azory: nejvyšší hora Portugalska
Azorské treky vedou sopečnou krajinou kráterů, jezer a fají. Vlajkovou trasou je výstup na Pico, s 2 351 metry nejvyšší horu Portugalska: z Casa da Montanha ve zhruba 1 200 metrech se stoupá kolem 1 120 metrů převýšení na necelých čtyřech kilometrech, výstup se povinně registruje a dostanete GPS lokátor. Podrobně ho rozebírá náš text o azorských trecích a výstupu na Pico.
Mimo Pico je síť Trilhos dos Açores hustá a rozmanitá: hřebenovka nad kalderou Sete Cidades a sestup k Lagoa do Fogo na São Miguelu, deset sopek na Faialu, fajã trasy na São Jorge nebo vodopády na Flores. Na rozdíl od Madeiry tu ale rozsáhlá levadová síť není.
Albánie: přechod Theth-Valbona
Albánské Alpy na severu, místně zvané Prokletije, nesou nejslavnější balkánský trek: přechod z vesnice Theth do údolí Valbona přes průsmyk kolem 1 795 metrů. Trasu, okruh přes jezero Koman i další hory rozebírá náš průvodce albánskými horami a treky.
Sezóna je úzká, zhruba červen až říjen, mimo ni je průsmyk pod sněhem. Horská záchrana v Albánii prakticky neexistuje.
Durmitor a kaňon Tary
Nejznámější horský cíl Černé Hory je národní park Durmitor kolem Žabljaku s výstupem na Bobotov Kuk a nejhlubší kaňon Evropy na řece Taře. Popisuje je náš průvodce Durmitorem a kaňonem Tary.
Výstup na Bobotov Kuk je celodenní a náročný, základnou je nejvýše položené město Balkánu Žabljak. Nejvyšší hora země ale leží v pohraničních Prokletijích.
Lanzarote: chodí se po lávě, ale ne všude
Sopečná pole Lanzarote lákají k pěší turistice, jenže v národním parku Timanfaya se po lávě chodit nesmí. Důvodem není bezpečnost, ale ochrana lišejníků, kterých tu roste přes sto druhů a jsou prvními kolonizátory holé lávy. Kontext popisuje text o Timanfayi a sopečné krajině.
Volně přístupné okruhy leží mimo park. Caldera Blanca je nejhezčí delší trek ostrova, výstup na okraj rozlehlého kráteru přes lávové pole. Volcán del Cuervo je krátký okruh, který vede přímo dovnitř kráteru a zvládnou ho i děti. Obojí je schůdné celoročně, jen se nevyplácí vyrážet v poledne: stín tu nikde není a láva sálá.
Toskánsko: chodí se po polních cestách, ne po hřebenech
Toskánsko není trekařská destinace v alpském smyslu, hory jsou tu spíš okrajové. Zato má hustou síť polních cest strade bianche, po kterých se dá jít z města do města krajinou, kterou znáte z fotek. Souvislosti popisuje text o Val d’Orcia a toskánské krajině.
Nejznámější trasou je poutní Via Francigena, jejíž toskánské etapy vedou přes Val d’Orcia a dají se jít po částech. Nenáročnou klasikou je okruh po hradbách Lucchy, který zvládnou i děti a jezdí se po něm na kole. Kdo chce skutečné hory, míří do Apuánských Alp nad Carrarou nebo na Monte Amiata; nejvyšší bod regionu je ale Monte Prado v Apeninách, ne Amiata, jak se často uvádí.
Elba: žulový hřeben nad mořem
Elba je na svou velikost překvapivě hornatá. Západní část ostrova tvoří žulový masiv Monte Capanne, jehož vrchol se uvádí jako 1 019 m podle správy národního parku i podle CAI, část pramenů udává 1 018 m. Nahoru vede lanovka s otevřenými stojacími koši z Marciany, kdo si na ni netroufne, vyjde pěšky po značené cestě. Podrobnosti rozebírá text o trecích na Elbě a výstupu na Monte Capanne.
Napříč ostrovem od západu na východ vede Grande Traversata Elbana, dálková trasa, kterou prameny udávají v rozpětí 47 az 55 km podle toho, kterým koncem se uzavře. Jde se po hřebeni bez chat a bez vody, takže se na noc sestupuje do vesnic pod trasou. Druhým lákadlem jsou vycházky ke starým železným dolům na východě ostrova, o kterých píšeme v textu o dolech a geologii Elby. Celý ostrov shrnuje průvodce Elbou.
Kréta: soutěsky místo hřebenů
Krétské hory sahají přes 2 400 metrů, ale chodí se tu hlavně dolů, ne nahoru. Nejcharakterističtější trasy vedou soutěskami, které protínají jižní pobřeží od hřebene až k moři. Nejznámější je Samaria, zhruba šestnáct kilometrů převážně z kopce, které se dají projít za pět až sedm hodin a končí ve vesnici dostupné jen lodí. Přehled soutěsek a horských tras nabízí text o Samarii a krétských trecích.
Dvě věci se podceňují nejčastěji. Soutěsky mají sezónu: na jaře a po deštích v nich teče voda a bývají uzavřené, v létě je v nich naopak vedro a stín jen v úsecích mezi stěnami. A návrat se plánuje předem, protože z většiny výstupů se nedá vrátit stejnou cestou nahoru. Pevná obuv s podrážkou na oblázky je tu důležitější než hůlky.
Slovinsko: Triglav i trasy na dopoledne
Slovinsko je nejsnáze dostupný vysokohorský terén z Česka a rozsah tras je tu neobvykle široký. Na jednom konci stojí Triglav, nejvyšší hora země, na jehož vrcholovou část vedou zajištěné cesty a která se obvykle dělí na dva dny s přespáním v chatě. Na druhém konci jsou hodinové okruhy kolem jezer a soutěsek, které zvládne kdokoliv. Obojí popisuje text o Julských Alpách, Triglavu a Soči.
Nejužitečnější rozdělení je podle toho, kolik dní máte. Na dopoledne stačí údolí Vintgar, Tolminská soutěska nebo okruh kolem Bohinjského jezera. Na celý den se hodí výstupy na vyhlídkové vrcholy nad Bledem a Bohinjem, které dají převýšení, ale nevyžadují jistící set. Na Triglav se vyráží až po nich, ideálně od července do září, kdy jsou horní úseky bez sněhu a chaty otevřené.
Mazury: rovina, kajak a kolo
Na Mazurech se nechodí do kopce, protože tu žádný není. Nejvyšší body ledovcové krajiny mají pár set metrů a pohyb se odehrává po vodě nebo na kole. Klasikou je sjezd řeky Krutynie, jedné z nejhezčích nížinných řek Polska, která teče lesy a rašeliništi a nemá peřeje, takže ji zvládnou i začátečníci. Trasy, etapy i navazující cyklookruhy rozebírá text o Krutynii, kajacích a cyklotrasách.
Plánování se tu liší od hor v jedné věci: nelimituje vás převýšení, ale vzdálenost a vítr. Denní etapa na kajaku vychází zhruba na deset až dvacet kilometrů podle proudu, na kole se dá bez námahy ujet dvojnásobek, protože stoupání je zanedbatelné. Zato otevřené úseky velkých jezer a rovné aleje bez závětří dokážou při protivětru zdržet víc než jakýkoliv kopec.
Severní Makedonie: dvoutisícovky bez davů
Severní Makedonie je nejhornatější zemí, o které se na tomhle webu píše, a zároveň nejméně vyšlapanou. Nejvyšší je Golem Korab s 2 764 metry na hranici s Albánií, hned za ním Titov Vrv v Šar planině s 2 747 metry. Obojí se dá zvládnout jako dlouhý výstup v jednom dni, pokud vyjdete brzy a máte přístup autem až k výchozímu bodu.
Jiný charakter má národní park Pelister na jihu, kde rostou molikové lesy, tedy borovice balkánská, která jinde v Evropě takřka není. Trasy vedou k horským jezerům a jsou kratší a mírnější než v Šar planině. Vícedenní variantou je Vysoká Šarská trasa, hřebenový přechod s nocováním v horských chatách. Etapy, značení a nároky jednotlivých výstupů rozebírá text o makedonských horách a trecích.
Chorvatsko: soutěsky, kaňony a Velebit
Chorvatsko se nechodí po hřebenech, ale po vápenci. Osm národních parků nabízí tři různé typy chůze: pohodlné dřevěné chodníky mezi jezery na Plitvicích a u Skradinského buku na Krce, soutěsky Paklenice s pěšinou po dně a náročným výstupem na hřeben, a Premužićovu stezku v Severním Velebitu, která vede vysokohorským krasem po dva až tři dny. Rozdíly mezi parky srovnává text o Plitvických jezerech a národních parcích.
Nejvyšší bod Velebitu, Vaganski vrh s 1 757 metry, leží v Paklenici, ne v Severním Velebitu, což si česká literatura pravidelně plete. Velebit sám je přírodní park, uvnitř kterého leží dva parky národní, a ten rozdíl určuje, kde se smí co dělat. Kdy se do hor vyplatí jít, rozebírá text o počasí v Chorvatsku.
Tenerife: chůze ve třech patrech
Tenerife nabízí tři úplně jiné druhy chůze podle nadmořské výšky. Nahoře je kaldera Las Cañadas a vrcholový kužel, kde vzduch řídne a poslední úsek na vrchol se jde jen s rezervací. Uprostřed leží borový les a otevřené svahy, dole vavřínový les Anagy, který je pozůstatkem třetihorní vegetace a chodí se v něm v mlze. Jak se ta patra liší a kde končí volný přístup, rozebírá text o Teide a národním parku.
Praktický rozdíl proti Alpám: nerozhoduje ani tak převýšení jako strana hřebene. Návětrný sever bývá v mlze i ve dnech, kdy je na jihu jasno, a naopak. Co to znamená pro plánování dne, popisuje text o Anaze a městech severu.
Gran Canaria: chodí se v kalderách
Vnitrozemí Gran Canarie tvoří horský masiv, ze kterého se paprsčitě rozbíhají hluboké rokle, a chůze se tu odehrává převážně kolem dvou velkých kalder. Cílem většiny tras je Roque Nublo, skalní monolit vyčnívající kolem osmdesáti metrů nad vlastní základnu, jehož vrchol leží zhruba osmnáct set metrů nad mořem. Není to nejvyšší bod ostrova, tím je Morro de la Agujereada. Souvislosti popisuje text o horách a Roque Nublu.
Dvě věci se tu plánují jinak než v Alpách. Za prvé rozhoduje strana hřebene: návětrné svahy bývají v mraku i ve dnech, kdy je pobřeží jasné, jak rozebírá text sever, nebo jih. Za druhé je většina vnitrozemí chráněné území, do kterého se počítá i parque rural del Nublo s téměř třiceti trvale obydlenými vesnicemi, takže se tu chodí krajinou, kde se hospodaří.
Fuerteventura: chodí se po bezlesém vnitrozemí
Fuerteventura nemá hřebeny ani les, chodí se tu otevřenou krajinou a stín si člověk nese s sebou. Nejvyšší bod Pico de la Zarza měří 807 metrů a leží na jižním poloostrově Jandía; výstup na něj i okolí popisuje text o Jandíi, Morro Jable a Cofete.
Druhé těžiště je vnitrozemí. Venkovský park Betancuria, tedy parque rural, hora Tindaya s petroglyfy a útesy a jeskyně v Ajuy, kde vystupují horniny starší než sedmdesát milionů let, se dají projít po krátkých trasách; k tomu patří tradiční zemědělské gavie a lávová pole malpaís. Celý ostrov je od roku 2009 biosférická rezervace UNESCO, takže se chodí po chráněném území. Trasy i souvislosti shrnuje text o Betancurii a vnitrozemí ostrova.
Sinaj: pouštní hory mimo Evropu
Vnitrozemí jižního Sinaje je jediný mimoevropský terén, o kterém se na tomhle webu píše, a chodí se v něm jinak než ve středomořských horách. Krajinu tvoří vysokohorská poušť s vrcholy přes dva tisíce metrů, vádí a kaňony, v zimě tu mrzne a padá sníh, přestože se na pobřeží téhož guvernorátu koupe. Hora Sinaj, arabsky Džabal Músá, měří 2 285 metrů a vedou na ni dva přístupy, velbloudí stezka a strmější Mojžíšova stezka se schody. Souvislosti popisuje text o klášteru svaté Kateřiny a vnitrozemí Sinaje.
Vícedenní variantou je Sinai Trail, dálková trasa vedená beduínskými kmeny. Od svého vzniku v roce 2015 se rozrostla z 220 kilometrů a tří kmenů na 550 kilometrů a osm kmenů. Kratší klasikou je Barevný kaňon, soutěska ve vnitrozemí u Nuwejby. Území kolem Svaté Kateřiny je spravovaná přírodní rezervace, ne volně přístupná divočina, a chůze tu má vlastní pravidla i doprovod. Pobřežní část poloostrova popisuje text o Šarmu aš-Šajch a Dahabu, celou zemi průvodce Egyptem.
A co doma
Pokud hledáte kratší výšlap bez letenky, na webu je i text o výletech v Beskydech na Lysou horu a Pustevny a přehled rozhleden, vyhlídek a jeskyní v Česku.
Zpět na hlavní rozcestník: Kam vyrazit.