Toskánská krajina, kterou znáte z fotografií, není dílem přírody: vlnící se pole, osamocené usedlosti na hřbetech kopců a aleje cypřišů jsou výsledkem staletí zemědělské práce. Val d’Orcia je proto na seznamu UNESCO vedená jako kulturní krajina, ne jako rezervace, a chrání se v ní vztah mezi poli, cestami a sídly, ne jednotlivé památky. Text vysvětluje, jak krajinu vytvořil pachtovní systém mezzadria, proč jsou cypřiše vysazené, čím se liší Val d’Orcia, Crete Senesi a Val d’Elsa, jaká města stojí za zastávku a kdy je kraj nejhezčí. Poslední část patří fotolokacím na soukromé půdě a jízdě po nezpevněných strade bianche.
Ve zkratce
| Co to je | kulturní krajina jižního Toskánska, dílo zemědělství |
| Zápis UNESCO | Val d’Orcia roku 2004, kritéria (iv) a (vi) |
| Pienza | samostatný zápis UNESCO roku 1996, jiná položka seznamu |
| Rozloha statku | zhruba 61 200 ha plus ochranné pásmo |
| Kdo ji vytvořil | sienská expanze 13. až 15. století a systém mezzadria |
| Základní jednotka | podere, usedlost jedné rodiny s poli a vlastní cestou |
| Cypřiš | Cupressus sempervirens, v Itálii nepůvodní, vždy vysazený |
| Park Val d’Orcia | zřízen 1999, pokrývá pět obcí údolí |
| Sousední krajiny | Crete Senesi (šedý jíl), Val d’Elsa (věže a etruské město) |
| Nejhezčí období | duben a květen, přelom června a července, říjen |
| Nejlepší světlo | hodina po východu a před západem slunce, ráno mlhy |
| Fotolokace | Podere Belvedere, kaple Vitaleta, Poggio Covili, Baccoleno |
| Pravidlo | fotí se od cesty, do polí se nevstupuje |
Krajinu neudělala příroda, udělalo ji zemědělství
Většina lidí přijíždí do Val d’Orcia s představou, že jde o obzvlášť malebný kus přírody, který někdo prohlásil za chráněný. Je to naopak. Kdyby se z těchhle kopců stáhli lidé, během několika desetiletí by je zarostl křovinatý porost a otevřené panorama by zmizelo. Všechno, co dělá krajinu fotogenickou, tedy holé hřbety, pásy obilí, ostrůvky vinic, osamocené domy a stromořadí, je výsledek nepřetržité lidské práce. UNESCO to formuluje bez obalu: jde o krajinu přepsanou v renesanci tak, aby odrážela ideály dobré vlády.
Podoba kraje se rodila v době expanze Sieny mezi 13. a 15. stoletím. Bohatí sienští obchodníci investovali do zemědělského rozvoje jižního zázemí města, zaváděli nové systémy držby půdy a u malířů, například u Giovanniho di Paolo, si objednávali obrazy kraje. Krajina byla obdělávaná kvůli výnosu a zároveň komponovaná jako doklad dobré vlády města nad svým územím.
Mezzadria a podere
Klíčem byla mezzadria, italský podílový pacht, doslova půlení. Sedlák hospodařil na cizí půdě a dělil se o úrodu, ovšem ne nutně napůl: podle dohody a úrodnosti půdy si vlastník bral zhruba jednu třetinu až dvě třetiny produkce a různě se dělily i vklady. Základní jednotkou byl podere, celek s domem zvaným casa colonica, s poli, vinicí, olivami a vlastní přístupovou cestou, který obhospodařovala jedna rodina; několik poderů spadalo pod fattorii, statek vlastníka. Nové mezzadrijní smlouvy zakázal až zákon č. 756 z 15. září 1964.
Dopad tohohle uspořádání je pořád viditelný. Protože se každá rodina musela z jednoho podere uživit, pěstovala vedle sebe obilí, víno, olivy i zeleninu, takže pole netvořila jednolité lány, ale mozaiku plodin. Protože každá usedlost potřebovala sucho, výhled a přístup, stavěla se na hřbetu kopce a vedla si k sobě vlastní cestu. Výsledkem je rytmus, který dnes obdivujeme: osamocené domy na vrcholcích, síť polních cest a nepravidelné parcely kopírující terén. Muzeum mezzadrie najdete v Buonconventu. Když se systém v padesátých a šedesátých letech rozpadl, spousta poderů zůstala opuštěná a lidé odešli do měst; značná část dnešních agriturismů jsou právě tyhle usedlosti, znovu oživené o generaci později.
Cypřiš je značka, ne porost
Nejsilnější symbol Toskánska stojí na faktu, který většina návštěvníků nečeká: cypřiš vždyzelený (Cupressus sempervirens) není v Itálii původní strom. Pochází z východního Středomoří a Íránu a do západního Středomoří se dostal s lidmi. Každá cypřišová alej v kraji je tedy vysazená, záměrně a s významem. Úzce sloupovitá pěstovaná forma dává krajině její tmavozelené vykřičníky a strom dorůstá až kolem 35 metrů.
Cypřiše v Toskánsku lemují příjezdové cesty k usedlostem, značí křižovatky, hranice pozemků a hřbitovy. Alej je proto čitelná informace: tudy vede cesta a na jejím konci někdo bydlí. UNESCO ji popisuje jako alej značící cesty a sídla a řadí ji mezi definiční znaky statku. Souvislost se hřbitovy není náhodná, cypřiš je od antiky spojován se smrtí a dodnes je hlavním hřbitovním stromem v Evropě i v muslimském světě. U kterékoli slavné aleje se díváte na infrastrukturu, ne na les.
Co přesně chrání UNESCO
Val d’Orcia byla na seznam světového dědictví zapsána roku 2004 podle kritérií (iv) a (vi), výslovně v kategorii kulturní krajiny; rozloha statku se uvádí kolem 61 200 ha, ochranné pásmo asi 5 660 ha. Regionální zdroje ji občas označují za vůbec první krajinu tohoto typu, přesnější je říct, že patří k prvním. Nechrání se tu jednotlivé stavby, ale vztah mezi obdělávanou půdou, sídly, cestami a kompozicí celku. Prakticky to znamená regulaci nové výstavby, ochranu panoramat a zachování zemědělského využití. Do statku patří i síť sídel a trasa Via Francigena.
Častým zdrojem zmatku je Pienza. Její historické centrum má vlastní, samostatný zápis z roku 1996, s jinými kritérii i odůvodněním. Některé turistické portály obojí slučují a tvrdí, že Pienza a Val d’Orcia byly zapsány společně v roce 1996, což není pravda: jde o dvě různé položky seznamu. Správu koordinuje regionální park zřízený roku 1999, který pokrývá pět obcí. Mezi hrozbami pro statek se uvádí turismus, modernizace zemědělství a gentrifikace, tedy proměna krajiny v kulisu.
| Val d’Orcia | zápis 2004, kritéria (iv) a (vi), kulturní krajina |
| Historické centrum Pienzy | zápis 1996, kritéria (i), (ii) a (iv), městská památka |
| San Gimignano | zápis 1990, kritéria (i), (iii) a (iv), historické centrum s věžemi |
| Siena | zápis 1995, referenční bod pro celý kraj |
Tři krajiny vedle sebe: Val d’Orcia, Crete Senesi, Val d’Elsa
Cestovatelé často shrnou celé jižní Toskánsko pod jméno Val d’Orcia, ale jde o tři odlišné celky. Val d’Orcia je údolí řeky Orcie jižně od Sieny, mezi Montalcinem, Pienzou a Radicofani, a je z nich nejzelenější: měkce vlnité kopce, obilná pole střídaná vinicemi a olivami, osamocené usedlosti a cypřišové aleje. Právě tenhle celek je chráněný jako kulturní krajina.
Crete Senesi leží severněji, hned jižně od Sieny, a je snadné je s Val d’Orcia zaměnit. Podložím je šedý jíl zvaný mattaione, sediment moře, které oblast pokrývalo zhruba před 2,5 až 4,5 milionu let. Jíl dává krajině světlou plochu a dva typické tvary: calanchi, tedy hluboké erozní rýhy, a biancane, bělavé kupovité pahorky. Kopce jsou holé, stromy stojí jednotlivě a nedaleko leží polopouštní Deserto di Accona. Přezdívka měsíční krajina sedí nejlépe v létě po sklizni. Hlavní obce jsou Asciano, Buonconvento a San Giovanni d’Asso, kraj je proslulý bílým lanýžem. Nejvýznamnější stavbou je opatství Monte Oliveto Maggiore jižně od Asciana, založené roku 1313; dochoval se v něm cyklus fresek ze života svatého Benedikta od Luky Signorelliho (1497 až 1498) a Il Sodomy (po roce 1505).
Val d’Elsa je třetí svět, severozápadně od Sieny. Krajina je členitější a zalesněnější, ale hlavní je tu vertikála měst: San Gimignano s věžemi, opevněná ves Monteriggioni, Colle di Val d’Elsa proslulé křišťálem a o kus dál Volterra s etruským dědictvím. Na okraji Volterry se táhne Le Balze, erozní srázy, které postupně pohltily část antické a středověké zástavby včetně kostelů: živá ukázka téže jílové eroze jako v Crete Senesi.
Města v krajině
Sídla ve Val d’Orcia nejsou ke krajině přilepená, jsou její součástí a UNESCO je zahrnuje do statku jako plánovanou síť. Kdo chce krajině rozumět, měl by je projít, ne jen míjet.
Pienza
Enea Silvio Piccolomini se narodil roku 1405 ve vsi Corsignano. Jako papež Pius II. se roku 1459 rozhodl své rodiště přestavět na ideální město a pověřil tím Bernarda Rossellina, žáka Leona Battisty Albertiho. Hlavní stavební fáze trvala zhruba do roku 1462 a přestavěno či nově postaveno bylo asi čtyřicet staveb. UNESCO Pienzu označuje za první uplatnění renesančního humanistického pojetí urbanismu. Jádrem je lichoběžníkové Piazza Pio II s katedrálou a Palazzo Piccolomini s visutou zahradou a výhledem do údolí. Pienza je známá i ovčím sýrem pecorino.
Montalcino a Montepulciano
Montalcinu na kopci nad západním okrajem údolí dominuje pevnost budovaná od roku 1361 Sieňany, s neobvyklým pětiúhelníkovým půdorysem; po pádu Sieny roku 1555 se sem uchýlila zbytková Sienská republika, která vydržela do roku 1559. Město je známé hlavně vínem Brunello di Montalcino ze stoprocentního Sangiovese, které získalo status DOC v druhé polovině šedesátých let (podle zdroje 1966 nebo 1968) a DOCG roku 1980. Nedaleko, v Castelnuovo dell’Abate, stojí románské opatství Sant’Antimo s ambitem kolem apsidy a radiálními kaplemi, v Itálii vzácným francouzským řešením. Jeho založení klade legenda do doby Karla Velikého (uvádí se rok 781), první písemný doklad je ale až z roku 1051. Medová barva interiéru pochází z místního průsvitného alabastru a travertinu.
Montepulciano na východním okraji oblasti je vertikální město s renesančním Piazza Grande a pod hradbami samostatně stojícím chrámem San Biagio od Antonia da Sangallo staršího, stavěným zhruba od roku 1518 do let 1540 až 1545, s půdorysem řeckého kříže a travertinovým pláštěm. Vino Nobile di Montepulciano stojí nejméně ze 70 procent na odrůdě Prugnolo gentile, což je místní název pro Sangiovese, a s Montepulcianem d’Abruzzo nemá nic společného. Vínům se věnujeme v textu o Chianti a toskánských vínech.
San Quirico d’Orcia a Bagno Vignoni
San Quirico d’Orcia je dnes nejpraktičtější základna pro celé údolí a odsud je nejblíž k nejfotografovanějším místům. Uvnitř hradeb se skrývá renesanční zahrada Horti Leonini, kterou kolem roku 1580 založil Diomede Leoni: dolní část v kosočtvercovém rastru se sochou Cosima III. de‘ Medici z roku 1688, horní část je divočejší. Od roku 1971 se tu koná přehlídka sochy Forme nel Verde.
Pár kilometrů jižněji leží Bagno Vignoni, osada, které místo náměstí slouží bazén: uprostřed obce je Piazza delle Sorgenti, velká obdélná nádrž z 16. století naplněná termální vodou, využívanou už od antiky. Do nádrže se nekoupe, je to památka; koupat se dá jinde v obci a pod ní, kde leží Parco dei Mulini se zbytky mlýnů, jež díky stálému průtoku teplé vody mlely i v zimě. Bagno Vignoni je zároveň hlavní lokací Tarkovského filmu Nostalghia z roku 1983 a nad údolím se tyčí Rocca di Tentennano, pevnost z 11. až 13. století s jednou z nejlepších vyhlídek.
San Gimignano, Volterra a Monteriggioni
San Gimignano je nejnavštěvovanější město Val d’Elsa a jeho věže jsou ukázkou toho, jak opatrně se mají brát čísla. Původně jich stálo přibližně 72, dodnes se dochovalo zhruba 13 až 15 podle toho, co se počítá jako samostatná věž, nejčastěji se uvádí 14. Nejvyšší je Torre Grossa dokončená roku 1311 s výškou 54 metrů; obecní rada tehdy stanovila, že žádná soukromá věž nesmí přerůst tu u Palazzo Comunale. Věže byly demonstrací moci soupeřících rodů a stály na bohatství z obchodu na Via Francigena a z barvířského šafránu.
Volterra stojí na vysokém hřbetu západně odsud a její téma je etruské. Osídlení je doloženo nejméně od konce 8. století před naším letopočtem, Etruskové město nazývali Velathri a patřilo ke dvanácti městům etruského spolku. Dochovala se etruská brána Porta all’Arco ze 3. až 2. století před naším letopočtem, římské divadlo a Museo Etrusco Guarnacci; tradiční zpracování alabastru se tu drží dodnes. Monteriggioni je proti tomu jediná ulice a náměstí uvnitř zachovaného hradebního prstence. Větší sousední města rozebíráme v textu o Sieně, Pise a Lucce, celý region pak shrnuje náš průvodce Toskánskem.
Fotolokace, načasování a slušné chování
Val d’Orcia patří k nejfotografovanějším krajinám Evropy a seznam míst je krátký. Podere Belvedere je usedlost pod silnicí SP146 východně od San Quirico d’Orcia, patrně nejfotografovanější stavení v Toskánsku; fotí se od silnice, nejlépe za východu slunce. Cappella della Madonna di Vitaleta stojí na hřebeni mezi San Quirico a Pienzou a dnešní podobu jí dal v 19. století architekt Giuseppe Partini. Cipressi di San Quirico je skupinka cypřišů na pahorku u silnice SR2, Poggio Covili téměř přímá alej u téže silnice a Agriturismo Baccoleno klikatá cesta s cypřiši u Asciana.
A teď to podstatné, co se z fotografií nepozná: prakticky všechna tahle místa jsou soukromá zemědělská půda a obydlené usedlosti. Fotografovat od veřejné komunikace je v pořádku, vstupovat do polí, mezi cypřiše nebo na dvůr usedlosti není. Šlápoty v mladém obilí zůstanou viditelné celou sezonu a snižují výnos, nejde tedy o formalitu, ale o cizí práci a peníze. Stejně důležité je zastavování: silnice SP146 a SR2 jsou běžné dopravní tepny, ne vyhlídkové okruhy. Používejte vyznačená odstavná místa, i když z nich je záběr horší. U dronů platí italské předpisy a respekt k soukromí obydlí. A dvě drobnosti: zavírat za sebou branky a nechodit mezi hospodářská zvířata.
Kdy je krajina nejhezčí
Krajina se během roku převléká, protože její barva je barvou plodin. Duben a květen jsou nejkontrastnější: obilí je sytě zelené, do toho kvetou vlčí máky a řepka. Na přelomu června a července obilí zraje do zlata. V červenci a srpnu zůstávají strniště, balíky slámy a zoraná pole a efekt měsíční krajiny v Crete Senesi je nejsilnější. Říjen patří zbarveným vinicím kolem Montalcina a menšímu počtu lidí. Podzimní a zimní rána přinášejí mlhy, ze kterých usedlosti na hřebenech vyčnívají jako ostrovy. Sezony rozebírá text o počasí v Toskánsku a kdy jet.
Denní doba rozhoduje víc než měsíc. Nízké boční světlo hodinu po východu a před západem slunce modeluje vrstvy kopců, bez něj krajina zplošťuje. Východ bývá lepší než západ, přidává se mlha a je méně lidí. Vyplatí se delší ohnisko: krajina je založená na vrstvení vzdálených hřebenů, které teleobjektiv stlačí do sebe, zatímco širokoúhlý záběr zabije.
| Duben až květen | nejsytější zeleň, vlčí máky, řepka, nejbarevnější období |
| Přelom června a července | obilí zraje do zlata, začíná sklizeň |
| Červenec až srpen | strniště, balíky slámy, zoraná pole, nejsilnější měsíční efekt v Crete Senesi |
| Říjen | zbarvené vinice, zlatavé tóny, méně návštěvníků |
| Podzimní a zimní rána | mlha v údolí, usedlosti na hřebenech jako ostrovy |
Strade bianche, Via Francigena a řízení v kraji
Bílé silnice, italsky strade bianche, jsou nezpevněné venkovské komunikace se štěrkovým povrchem; bílé jsou proto, že toskánský podklad tvoří z velké části vápenec, jehož drť má světlou barvu. Právě absence asfaltu udržela měřítko a barvu krajiny. Na týchž cestách se od roku 1997 jezdí L’Eroica, retrocyklistická akce založená Giancarlem Broccim v Gaiole in Chianti právě proto, aby se bílé silnice zachránily před asfaltováním; jede se na kolech vyrobených zpravidla před rokem 1987.
Pro řízení platí několik pravidel. Rozumná rychlost je zhruba 30 až 40 km/h a brzdit se má plynule, prudké brzdění na sypkém štěrku vede k blokování kol. Do kopce se hodí udržovat setrvačnost na nižší převod, z kopce brzdit s předstihem. V suchu se hodně práší, takže je nutné držet odstup a kolem cyklistů projíždět pomalu; po dešti povrch klouže. Doporučuje se vůz s vyšší světlou výškou, orientačně alespoň kolem 130 mm, ale i malé auto to při opatrné jízdě zvládne. Signál GPS bývá v údolích nespolehlivý, offline mapy jsou rozumná pojistka. A na co se snadno zapomene: řada půjčoven má výluku pro jízdu po nezpevněných komunikacích, takže poškození podvozku nemusí být kryté.
Napříč krajinou vede Via Francigena, poutní cesta do Říma, jejíž nejstarší dochovaný popis pořídil canterburský arcibiskup Sigerik roku 990 a uvedl v něm 79 zastávek; celá trasa měří přibližně 1 800 až 2 000 km. Toskánský úsek prochází mimo jiné San Gimignanem, Sienou, Buonconventem, San Quirico d’Orcia a Bagno Vignoni. Většina lázní, opatství a pevností v údolí existuje právě proto, že tudy vedla tahle cesta, a UNESCO ji zahrnuje mezi chráněné prvky statku.
Časté otázky
Je Val d’Orcia přírodní rezervace?
Není. Val d’Orcia je na seznamu UNESCO vedená jako kulturní krajina, tedy krajina vytvořená a udržovaná lidmi. Její podoba je výsledkem staletí zemědělství, zejména pachtovního systému mezzadria a sítě usedlostí zvaných podere. Kdyby lidé přestali hospodařit, otevřené kopce by během desetiletí zarostly.
Je cypřiš v Toskánsku původní strom?
Není. Cupressus sempervirens pochází z východního Středomoří a Íránu a do západního Středomoří se rozšířil s lidmi. Všechny toskánské cypřišové aleje jsou proto vysazené záměrně: lemují příjezdové cesty k usedlostem, značí křižovatky, hranice pozemků a hřbitovy. UNESCO je řadí mezi definiční znaky krajiny.
Kdy byla Val d’Orcia zapsána na seznam UNESCO?
Val d’Orcia byla zapsána roku 2004 podle kritérií (iv) a (vi) jako kulturní krajina. Historické centrum Pienzy má ovšem vlastní, samostatný zápis z roku 1996. Některé turistické zdroje obě položky slučují a tvrdí, že šlo o společný zápis roku 1996, což je nepřesné: jde o dva různé zápisy.
Jaký je rozdíl mezi Val d’Orcia a Crete Senesi?
Val d’Orcia je zelenější a kultivovanější údolí jižně od Sieny s obilnými poli, vinicemi, olivami a cypřišovými alejemi. Crete Senesi leží blíž k Sieně a jejich podložím je šedý jíl zvaný mattaione, sediment moře staré zhruba 2,5 až 4,5 milionu let. Odtud pocházejí erozní rýhy calanchi, bělavé pahorky biancane a takzvaně měsíční ráz krajiny. Chráněný statek UNESCO se týká Val d’Orcia, ne Crete Senesi.
Dá se dojít až k Podere Belvedere nebo ke kapli Vitaleta?
Podere Belvedere je obydlená usedlost na soukromém pozemku a fotografuje se výhradně od silnice SP146. Ke kapli Madonna di Vitaleta vede značená trasa, okolní pole jsou ale rovněž soukromá. Do polí, mezi cypřiše ani na dvory usedlostí se nevstupuje, protože stopa v mladém obilí zůstane viditelná celou sezonu a snižuje výnos. Zastavovat se má jen na vyznačených odstavných místech.
Kdy je toskánská krajina nejhezčí?
Nejkontrastnější je duben a květen, kdy je obilí sytě zelené a kvetou vlčí máky. Na přelomu června a července se pole mění do zlata, po sklizni vyniká měsíční ráz Crete Senesi. Říjen patří zbarveným vinicím kolem Montalcina a Montepulciana. Nezávisle na měsíci rozhoduje denní doba: hodina po východu a hodina před západem slunce, ráno navíc s mlhami v údolí.
Kolik věží má San Gimignano?
Původně jich stálo přibližně 72, dodnes se dochovalo zhruba 13 až 15 podle toho, co se počítá jako samostatná věž; nejčastěji se uvádí čtrnáct. Nejvyšší dochovaná je Torre Grossa z roku 1311, vysoká 54 metrů. Obecní rada tehdy zakázala stavět věže vyšší, než je ta u Palazzo Comunale. Centrum je na seznamu UNESCO od roku 1990.
Potřebuju na strade bianche terénní auto?
Nepotřebujete. Doporučuje se vůz s vyšší světlou výškou, orientačně alespoň kolem 130 mm, ale i malé auto bílé silnice zvládne, pokud jedete zhruba 30 až 40 km/h a brzdíte plynule. Důležitější než typ vozu je smlouva s půjčovnou: řada z nich má výluku pro jízdu po nezpevněných komunikacích. Hodí se také offline mapy, signál GPS bývá v údolích nespolehlivý.
Zdroje: nominační a popisné texty UNESCO pro statky Val d’Orcia a historické centrum Pienzy, stránky regionálního parku Parco della Val d’Orcia, regionální turistický portál Visit Tuscany, encyklopedické podklady k mezzadrii, cypřiši vždyzelenému, Crete Senesi, San Gimignanu, Volteře, Bagno Vignoni a zdejším opatstvím, italská legislativa k pachtovním smlouvám z roku 1964 a fotografické průvodce krajinou. Prameny se rozcházejí u počtu dochovaných věží San Gimignana, u datace chrámu San Biagio i u roku udělení statusu DOC vínu Brunello, proto jsou tyto údaje uvedeny rozpětím. Stav polních cest, značení tras i podmínky přístupu se mění, na místě je ověřte podle aktuálního značení a pokynů vlastníků pozemků.