Nejvyšším bodem Elby i celého Toskánského souostroví je Monte Capanne, žulový vrchol vysoký 1 019 m, na který vede z Marciany otevřená lanovka i několik značených pěších tras. Ostrov, který si většina Čechů spojuje s plážemi a Napoleonem, má přitom hustou síť číslovaných cest spravovanou národním parkem a vlastní dálkový trek Grande Traversata Elbana. Najdete tu srovnání výstupových tras z Marciany, Poggia a Pomonte v tabulce, popis lanovky s otevřenými stojacími koši, hřebenovou cestu 100, Madonna del Monte, Monte Perone, Volterraio, okruh na Capo d’Enfola i vycházky mezi opuštěnými doly. Doplníme, kdy na Elbu na túry jezdit, co v létě hrozí a kde se prameny rozcházejí. Klima po měsících a spolehlivost předpovědi rozebíráme samostatně v textu o počasí na Elbě a kdy jet.
Ve zkratce
| Nejvyšší vrchol | Monte Capanne, 1 019 m podle parku, CAI i provozovatele lanovky; část pramenů uvádí 1 018 m |
| Lanovka | z Marciany, z 375 m do 950 m, jízda asi 18 minut |
| Typ vozu | 55 otevřených košů bez střechy, nastupuje se vestoje po dvou lidech |
| Klasická výstupová cesta | sentiero 101 z Marciany, 3,6 km a 601 m dle parku, 4 km a 646 m dle CAI |
| Nejnáročnější trasa | sentiero 100 po hřebeni Cresta del Capanne, EEA, fixní lana |
| Výstup od moře | z Pomonte údolím Mori, okruh 5 až 6 hodin |
| Dálkový trek | Grande Traversata Elbana, sever 55 km, jih 47 km, průvodci souhrnně kolem 50 km |
| Značení | bílo-červené pruhy CAI, číslované cesty, GPX a KMZ u parku |
| Voda na hřebeni | žádné prameny ani chaty, vodu je nutné nést z obcí |
| Nejlepší období | jaro a podzim, zhruba březen až polovina června a září až listopad |
| Hlavní letní riziko | absence stínu, zastínění většiny tras 0 až 2 body z 5 |
Monte Capanne: žulový masiv, který drží celou západní Elbu
Monte Capanne není jen nejvyšší bod Elby, ale nejvyšší vrchol celého Toskánského souostroví. Správa národního parku, sekce CAI Isola d’Elba i provozovatel lanovky se shodují na výšce 1 019 m nad mořem, v literatuře a na turistických portálech ovšem koluje také hodnota 1 018 m; rozdíl plyne z různých geodetických podkladů a z toho, zda se měří skalní vrchol, nebo bod u vrcholové stavby. Podstatnější než jeden metr je fakt, že jde o samostatný horský masiv, který zabírá západní třetinu ostrova a chová se jako skutečná hora.
Geologicky jde o monzogranitový pluton, který se do starších vrstev západní Elby vmístil zhruba před sedmi miliony let; žár magmatu proměnil okolní horniny v kontaktní metamorfity, čitelné například na cestě 125 nad vesnicí Chiessi. Vrcholové partie jsou charakteristické obnaženými žulovými deskami, ze kterých zvětrávání dávno smylo půdní pokryv. Tatáž žula krajinu nejen tvoří, ona ji i zabydlela: jsou z ní dlážděné historické cesty, terasové zídky opuštěných vinic nad Pomonte i lomy nad San Pierem. Souvislosti mezi elbskou žulou, železnou rudou a hematitovým pískem rozebírá článek o dolech a geologii Elby.
Výhled z vrcholu je hlavní odměnou. Za dobré viditelnosti je vidět celý ostrov naráz, k tomu Gorgona, Capraia, Pianosa, Montecristo a Giglio, a na západě korsické hory. Park hodnotí panoramatičnost vrcholové cesty plným počtem bodů. Rozhled je ovšem svázaný s počasím: západní Elba si umí vyrobit vlastní oblačnost a vrchol se schová i ve dnech, kdy je na plážích jasno.
Lanovka z Marciany a její otevřené koše
Z Marciany vede na Monte Capanne dopravní zařízení, kterému se místně říká cestovia, tedy košová dráha. Nástupní stanice leží v 375 m nad mořem, horní stanice v 950 m, takže lanovka zdolá zhruba šest set výškových metrů a zbývající úsek na vrchol se dochází pěšky po žulových deskách. Systém tvoří pětapadesát otevřených košů, do nichž se nastupuje vestoje po dvou lidech. Koš nemá střechu ani sedačku, cestující stojí a pod nohama má mřížovanou podlahu; jízda trvá zhruba osmnáct minut.
Právě otevřenost je důvodem, proč je zážitek popisován jako nepřerušené kruhové panorama, a zároveň důvodem, proč lanovka nesedne každému. Kdo trpí závratí nebo silnějším strachem z výšek, ať s tím počítá dopředu: rozdíl proti prosklené kabince je zásadní a v polovině trati se z koše nedá vystoupit. Neplatí ani představa, že lanovka celý výstup nahrazuje, protože končí v 950 m a poslední úsek vede po hrubé žule.
Vrchol je přitom plně dostupný pěšky a nejběžnější varianta zabere zhruba dvě až tři hodiny chůze. Velmi oblíbená je kombinace nahoru lanovkou a dolů pěšky, případně naopak, kterou u cesty 101 výslovně zmiňuje i elbská sekce CAI.
Výstupové trasy z Marciany, Poggia a Pomonte
Na vrchol se dá vyjít ze tří základen: Marciana je klasika, Poggio nabízí krátkou strmou spojku na hřeben a Pomonte je jediné místo, odkud se stoupá od hladiny moře až na 1 019 m v jednom kuse. Tabulka shrnuje parametry podle správy parku, u cesty 101 také odlišné údaje CAI.
| Trasa | Výchozí bod | Délka | Převýšení | Čas | Obtížnost |
| Sentiero 101, hlavní výstup na vrchol | Marciana | 3,6 km (park) / 4 km (CAI) | 601 m (park) / 646 m (CAI) | 2 h 45 min | EE (park) / E (CAI) |
| Sentiero 100, hřebenovka Cresta del Capanne | odbočka z GTE | 3,5 km | 336 m | 3 h 15 min | EEA, fixní lana |
| Sentiero 104 ke křižovatce se 103 | Pomonte | 2,3 km | 425 m | 45 min dle parku, realisticky spíš 1 h 15 min | E |
| Sentiero 105 na GTE | Poggio | 1 km | 282 m | 50 min | E |
| Sentiero 107, Vie dei Pastori | San Piero | 6,4 km | 584 m | 3 h 10 min | E |
| Sentiero 125 na GTE sever | Chiessi | 4 km | 660 m | 1 h 30 min dle parku, realisticky spíš 2 h 15 min | E |
| Pomonte na vrchol údolím Mori | Pomonte, u moře | okruh 5 až 6 h | asi 1 019 m výškového rozdílu | 2 h na Colle della Grottaccia, dalších 1 h 40 min na vrchol | namáhavá, ale bez objektivních nebezpečí |
| Okruh Enfola | parkoviště na šíji | 4,4 km | 278 m | asi 2 h | snadná |
Cesta 101 z Marciany je nejlogičtější volbou pro první výstup. Park ji označuje za hlavní a nejjednodušší cestu na vrchol a uvádí 3,6 km, 601 m převýšení, 2 hodiny 45 minut a klasifikaci EE, zatímco CAI Isola d’Elba udává 4 km, 646 m a mírnější E; rozdíl v délce plyne z různého bodu startu, protože jedni měří od obce a druzí od plošiny u lanovky. Trasa stoupá severními svahy kaštanovým lesem, který v létě dává jediný skutečný stín, a míjí Grotta di San Cerbone v 506 m a poustevnu spojenou s biskupem Cerbonem, jenž na ostrov přišel kolem roku 575. Jde o nejstarší kultovní místo Elby, samotný romitorio ale není veřejně přístupný. Horní část je odkrytá a plně na slunci, park proto hodnotí zastínění celé cesty jen dvěma body z pěti.
Z Poggia, které leží asi ve 393 m, vede na hřeben krátká a strmá spojka 105: jeden kilometr, 282 m převýšení, padesát minut. Hned nad obcí z ní odbočuje naučná varianta Il Vicinale del Tenditoio a nad ní se otevírá planina Crino di Montecristo ve 420 m s nálezy z doby bronzové. Cesta jde hustým vřesovcovo-planikovým lesem se zastíněním čtyři body z pěti.
Výstup z Pomonte je z celé trojice nejsilnější zážitek, protože jako jediný dá celé převýšení ostrova naráz. Trasa vede bujným údolím Mori, nejprve mezi terasovými vinicemi, pak kaštanovým lesem, a asi za dvě hodiny dosahuje sedla Colle della Grottaccia v 660 m. Odtud pokračuje přes Colle delle Filicaie v 800 m ke stanici lanovky a na vrchol za dalších hodinu a čtyřicet minut. Celý okruh zabere pět až šest hodin a autoři ho popisují jako snadný, ale namáhavý, bez objektivních nebezpečí. Pozor na to, jak se čte údaj o převýšení: uváděných zhruba 1 019 m je výškový rozdíl od moře na vrchol, kumulované nastoupané metry jsou vyšší. Formálně z Pomonte začíná sentiero 104, který po pravém boku údolí stoupá dlážděnou historickou cestou; park u něj uvádí 45 minut, což je na 425 m převýšení velmi ostrý čas.
Zvláštní kapitolou je hřebenová cesta 100 přes Cresta del Capanne, jediná trasa v celé elbské síti klasifikovaná jako EEA, tedy pro zkušené a vybavené. Vede po hřebeni oddělujícím severní a jižní údolí, obsahuje úzké skalní pasáže, strmé vertikální stupně a úseky s fixními lany, a za vlhka je kluzká. Odměnou je maximální panoramatická známka, vzácná flóra s tisem a endemickými violkami a archeologické stopy z doby bronzové u vrcholu Le Calanche v 897 m. Není to hezčí varianta stovky jedničky, je to jiná disciplína.
Grande Traversata Elbana: ostrov napříč po hřebeni
Grande Traversata Elbana, zkráceně GTE, je páteřní hřebenový trek, který vede od severovýchodního cípu ostrova u Cava přes celou Elbu k západnímu pobřeží. Má dvojí zakončení, severní do Patresi a jižní do Pomonte, a právě z toho plyne nejčastější zmatek v číslech. Park uvádí severní variantu jako 55 km a jižní jako 47 km, k tomu zhruba 8 km přípojek do obcí, praktičtí průvodci naproti tomu píší souhrnně o zhruba padesáti kilometrech. Obě čísla jsou obhajitelná, záleží na tom, kterým koncem trasu ukončíte a zda počítáte přípojky.
Doporučené rozdělení parku počítá se čtyřmi etapami: Cavo až Porto Azzurro (17,75 km), Porto Azzurro až Procchio (20,56 km), Procchio až Poggio (11,84 km) a závěr buď do Patresi (16,28 km), nebo do Pomonte (9,26 km). Čistá doba chůze vychází na více než čtyřiadvacet hodin u severní varianty a devatenáct a půl hodiny u jižní. Klasifikace je EE: hodně kamenitých úseků, za deště kluzkých, ale bez exponovaných míst typu cesty 100.
Trasa jde po hřbetu, který propojuje většinu elbských cest a protíná celou geologickou pestrost ostrova, od železnorudných východních vrchů až po žulu Monte Capanne. Samotný vrchol Monte Capanne na GTE neleží, připojuje se z ní až po značené odbočce. Dvě věci je nutné vzít vážně: na hřebeni nejsou vodní zdroje ani horské chaty. Vodu si nesete z obcí a na noc se sestupuje do vesnic, protože v parku platí zákaz volného táboření i rozdělávání ohně.
Značení, čísla cest a orientace v terénu
Síť značených cest spravuje Ente Parco Nazionale Arcipelago Toscano a sám ji označuje za velmi rozvinutou. Značí se bílo-červenými pruhy CAI a používá se běžná italská klasifikace: T pro turistické cesty, E pro běžné trasy, EE pro zkušené a EEA pro zkušené s vybavením. Ke každé cestě park publikuje stopy GPX a KMZ a piktogramové hodnocení panoramatičnosti, rovinatosti a zastínění.
Cesty jsou číslované a v praxi platí, že západní Elba kolem masivu Monte Capanne používá stovkovou řadu, zatímco východní část ostrova čísla dvoustovková. Park tento klíč nikde výslovně nedeklaruje, jde jen o vzorec pozorovaný na jeho stránkách jednotlivých tras. Celkový počet kilometrů sítě raději nehledejte: čísla po turistických webech se liší a oficiální stránka parku žádné neuvádí. Vedle číslovaných cest existují tematické okruhy: Vie dei Pastori jsou staré pastýřské vrstevnicové cesty kolem Monte Capanne, například 130 a 135, které lze spojit do tříapůlhodinového okruhu, pobřežní Via dell’Essenza je rozdělena do osmi úseků. Pro orientaci se hodí offline mapa nebo stažená stopa, protože rozcestníky v macchii dokáže zarůst vegetace.
Madonna del Monte, Monte Perone a Volterraio
Svatyně Madonna del Monte leží v 627 m na úbočí Monte Giove nad Marcianou a je nejstarším a nejznámějším poutním místem ostrova, doloženým už ve 14. století jako Sancta Maria de Monte. Vznikla pravděpodobně jako sakrální stavba na středověké cestě Via Pomontinca, jejíž trasu dnes kopíruje sentiero 103. Uvnitř je freska Nanebevzetí z druhé poloviny 15. století, malby připisované Sodomovi z roku 1537 a mramorový oltář z roku 1661. Od Marciany sem vede dlážděná cesta lemovaná čtrnácti kapličkami křížové cesty z první poloviny 19. století. Napoleon zde pobýval od 23. srpna do 5. září 1814, měl v kaštanovém lese pod poustevnou postavený vojenský stan a pro spojení používal optický telegraf na Masso dell’Aquila; na začátku září 1814 se tu setkal s hraběnkou Marií Walewskou a jejich synem. Souvislosti, včetně toho, proč nebyl na ostrově vězněm, rozebírá článek o Napoleonově Elbě.
Monte Perone se svými 630 m je nejvýchodnějším vrcholem řetězu Monte Capanne a nabízí výhled na záliv Marina di Campo. Přístup je od Poggia asfaltkou po severním svahu starými kaštanovými lesy, nebo od Marina di Campo přes Sant’Ilario a San Piero, což jsou tři kilometry stoupání se sklonem místy až šestnáct procent, oblíbené mezi cyklisty. Na sedle jsou piknikové plochy uvnitř největšího borového lesa ostrova, vysazeného v roce 1950. Geologicky je Monte Perone jiný svět než sousední masiv, tvoří ho ofiolitické horniny, ne žula. Najdete tady i starou štolu dlouhou osmatřicet metrů, pravděpodobně etruského původu, a Bucu della Neve, jámu na uskladnění zimního sněhu doloženou od roku 1820. Sedlo je praktickým nástupem, protože tudy prochází GTE i pastýřské cesty.
Pevnost Volterraio stojí v 395 m vklíněná do skalního ostrohu nad zálivem Portoferraia. Podle parku vznikla původně jako etruská strážní věž, definitivní podobu jí dala Pisánská námořní republika koncem 13. století; označovat ji jednoduše za pisánský hrad je tedy nepřesné. Výhled patří k nejlepším na Elbě: východní hřeben ostrova, celý záliv Portoferraia, Monte Capanne, Pianosa, Montecristo, Capraia a za dobré viditelnosti zasněžené korsické hory. Přístup je pěšky po značené stezce od silnice mezi Portoferraiem a Rio nell’Elba, poslední úsek je kamenitý a strmý. Park k pevnosti pořádá komentované exkurze s nutnou rezervací.
Capo d’Enfola, doly a snadné okruhy pro slabší den
Ne každý den na Elbě musí končit tisícovkou. Poloostrov Enfola leží asi šest kilometrů od Portoferraia a spojuje ho s ostrovem úzká šíje s parkovištěm. Zdejší okruh měří 4,4 km, má 278 m převýšení, zabere zhruba dvě hodiny a je hodnocen jako snadný. Vede pohodlnými nezpevněnými cestami se širokými serpentinami a výhledy na záliv Viticcio, záliv Procchio a Piombinský kanál, těsně pod vrcholem z něj odbočuje pěšina k mořským útesům Capo d’Enfola. Na trase stojí tonnara, historická budova na zpracování tuňáků s kořeny v 16. století. Jedno varování ale platí: panoramatičnost má plný počet bodů, zastínění jen jeden z pěti.
Druhou vděčnou kategorií jsou vycházky po stopách těžby. Okruh z Capoliveri kolem Monte Calamita je popisován jako trasa bez zvláštních obtíží a bez náročných převýšení, která sleduje pobřežní linii nad zátokami Mola, Naregno a Calanova. Vizuálním podpisem jsou rezavě červené půdy bývalých dolů v kontrastu se zelení macchie a modří moře. Jméno hory pochází od magnetitu, těžba tu probíhala více než tři tisíce let a skončila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, přičemž část pramenů uvádí rok 1980 a část rok 1981. Přírodním bonusem jsou orchideje zejména od března do června. Cesta 107 nad San Pierem navíc míjí stopy po žulových lomech, druhé tváři elbského nerostného bohatství vedle železa.
Pokud plánujete dovolenou s dětmi, je kombinace pevnost, muzeum a snadný pobřežní okruh dobrým základem; konkrétní tipy shrnuje článek o Elbě s dětmi. Souhrnný přehled ostrova, dopravy a regionů najdete v průvodci Elbou.
Punta Nera dvakrát a další místa, která se pletou
Na Elbě existují dvě různá místa jménem Punta Nera a jejich záměna vede k naprosto odlišnému plánu dne. První je na západním cípu ostrova, v katastru obce Marciana, asi dva kilometry od vesnice Chiessi, druhá u Capoliveri na jihovýchodě, v oblasti dolů Monte Calamita. Když narazíte na doporučení cesty k Punta Nera, ověřte si nejdřív, o kterou z nich jde.
U té západní je ještě jeden háček. Nad ní vede sentiero 125 z Chiessi, čtyři kilometry a 660 m převýšení, který strmě stoupá serpentinami k severu a nabízí dramatické pohledy na západní cíp. Samotná pláž pod útesy, Cala di Punta Nera, je ale po souši nedostupná, protože pobřeží je tam příliš vysoké a příkré a dostat se k ní lze pouze po moři, nejlépe malým motorovým člunem. Formulace cesta k Punta Nera tedy v praxi znamená cestu s výhledem na Punta Nera, ne sestup na její pláž. Kdo hledá zátoky, ke kterým se opravdu dojde po vlastních, najde je v přehledu elbských pláží. Podobných zmatků je víc: GTE neprochází vrcholem a muflon, kterého v srázech nad Marcianou uvidíte, není původní elbskou zvěří, byl sem vysazen od roku 1976.
Kdy chodit, co si vzít a čeho se skutečně bát
Průvodci se shodují na jaru a podzimu, u výstupu z Pomonte konkrétně na období zhruba březen až polovina června a září až listopad. Kratší trasa z Marciany přes San Cerbone je schůdná prakticky celoročně. Léto je naopak nejhorší volba a hlavním důvodem není teplota vzduchu, ale absence stínu: park hodnotí zastínění cesty 104 nulou z pěti a i u takzvaně stinné jedničky jen dvojkou, přičemž závěrečné stoupání na vrchol je zcela odkryté.
Z toho plyne i seznam vybavení: pevné boty s pořádnou podrážkou, hodně vody, pokrývka hlavy a opalovací krém. Suchá macchia znamená vysoké riziko lesních požárů a zákaz ohně i volného táboření platí bez výjimek. Podceňovaný je také vítr, hřeben Monte Capanne je otevřený od moře na obě strany. Na cestě 100 park varuje, že za vlhka je opora u fixních lan nejistá, a kamenité úseky GTE jsou po dešti kluzké.
Co naopak nemá smysl dramatizovat, jsou klíšťata. Dlouhé kalhoty i kontrola po túře jsou rozumné návyky kdekoli v jižní Evropě, ale žádný z pramenů o elbských cestách klíšťata jako specifické riziko ostrova neuvádí. Reálná rizika Elby jsou přehřátí, dehydratace, uklouznutí na žule a podcenění převýšení. A poslední poznámka: stáhněte si stopu do telefonu ještě v ubytování.
Časté otázky
Jak vysoký je Monte Capanne?
Správa Národního parku Toskánského souostroví, sekce CAI Isola d’Elba i provozovatel lanovky shodně uvádějí 1 019 m nad mořem. V části literatury a na turistických portálech se ale objevuje také hodnota 1 018 m. Rozdíl plyne z různých geodetických podkladů a z toho, zda se měří skalní vrchol, nebo bod u vrcholové stavby. Jde o nejvyšší bod Elby i celého Toskánského souostroví.
Jak vypadá lanovka na Monte Capanne?
Není to kabinka, ale otevřený stojací koš bez střechy a bez sedačky, do kterého se nastupuje vestoje po dvou lidech. Jízda z Marciany trvá zhruba osmnáct minut, nástupní stanice leží v 375 m a horní v 950 m, takže na vrchol se ještě chvíli dochází pěšky. Kdo trpí závratí, měl by o tomto typu vozu vědět předem.
Dá se na Monte Capanne vyjít pěšky bez lanovky?
Ano, vrchol je plně přístupný po vlastních nohou a nejběžnější varianta zabere zhruba dvě až tři hodiny chůze se značným převýšením. Klasikou je sentiero 101 z Marciany, který park uvádí jako 3,6 km a 601 m převýšení, zatímco CAI Isola d’Elba udává 4 km a 646 m. Oblíbená je kombinace nahoru lanovkou a dolů pěšky. Nejnáročnější variantou je výstup z Pomonte od hladiny moře.
Jak dlouhá je Grande Traversata Elbana?
Záleží na tom, kterým koncem trasu ukončíte. Správa parku uvádí severní variantu do Patresi jako 55 km a jižní do Pomonte jako 47 km, k tomu zhruba 8 km přípojek do obcí. Praktičtí průvodci píší souhrnně o zhruba padesáti kilometrech ve čtyřech etapách za tři až čtyři dny. Čistá doba chůze je více než čtyřiadvacet hodin u severní varianty a devatenáct a půl hodiny u jižní.
Prochází GTE přes vrchol Monte Capanne?
Neprochází. Trasa vede po hřbetu, který propojuje většinu elbských cest, ale samotný vrchol leží stranou a připojuje se k němu značená odbočka. Kdo chce mít na traverzu i nejvyšší bod ostrova, musí si výstup naplánovat jako zajížďku, s níž časy etap uváděné parkem nepočítají.
Je na hřebeni voda a dá se tam přespat?
Ne. Na hřebeni nejsou vodní zdroje ani horské chaty, takže vodu nesete z obcí a na noc se sestupuje do vesnic pod trasou. V národním parku navíc platí zákaz volného táboření i rozdělávání ohně, protože suchá macchia znamená vysoké riziko lesních požárů. Etapy GTE je proto rozumné plánovat tak, aby vždy končily v obci.
Kdy je na Elbě nejlepší období na túry?
Jaro a podzim, zhruba březen až polovina června a září až listopad. Hlavním důvodem není teplota vzduchu, ale absence stínu: park hodnotí zastínění většiny tras nulou až dvěma body z pěti a závěrečné stoupání na Monte Capanne je zcela odkryté. Kratší trasa z Marciany přes San Cerbone je schůdná prakticky celoročně.
Dá se dojít pěšky na pláž Punta Nera?
K té západní ne. Cala di Punta Nera pod útesy u Chiessi je po souši nedostupná, protože pobřeží je tam příliš vysoké a příkré, a dostat se k ní lze jen po moři, nejlépe malým motorovým člunem. Pěšky vede nad ní pouze vyhlídková cesta 125 z Chiessi. Punta Nera je navíc na Elbě dvakrát: druhá leží u Capoliveri v oblasti dolů Monte Calamita.
Zdroje: Ente Parco Nazionale Arcipelago Toscano (stránky jednotlivých sentierů, Grande Traversata Elbana, rete sentieristica, Percorso dell’Enfola, Fortezza del Volterraio), CAI Isola d’Elba, infoelba.com, Ufficio Guide, Elbaworld, Trekking.it, italská Wikipedie (Santuario della Madonna del Monte).