Napoleon nebyl na Elbě vězněm, ale suverénním vládcem vlastního knížectví, a deset měsíců ostrov skutečně spravoval. Smlouva z Fontainebleau mu ponechala císařský titul a dala mu Elbu do „plné suverenity a vlastnictví“, takže od května 1814 do února 1815 stavěl silnice, řídil doly, zakládal školy a otevřel divadlo. Britský komisař na ostrově nebyl žalářník, nýbrž pozorovatel, a odjezd v únoru 1815 nebyl noční úprk v přestrojení, ale týdny připravovaná akce, které místní na molu mávali na rozloučenou. Tenhle článek vás provede vším, co po tom desetiměsíčním knížectví na Elbě fyzicky zůstalo: dvěma vilami, divadlem, poustevnou nad Marcianou a městem, které je ve skutečnosti o dvě a půl století starší než císař. Zároveň rovnou upozorní na dvě věci, které si návštěvníci pletou nejčastěji, totiž že honosná galerie u Villa San Martino je pozdější přístavba a že pevnosti nad Portoferraiem postavili Medicejové. A protože se prameny v několika datech rozcházejí, uvádíme u sporných bodů obě verze.
Ve zkratce
| Právní postavení | suverénní kníže Elby s doživotním titulem císaře, nikoli vězeň |
| Smlouva z Fontainebleau | datována 11. dubna 1814, podepsána zástupci 13. dubna, ratifikována 14. dubna |
| Příjezd na Elbu | fregata před Portoferraiem 3. května 1814, slavnostní vylodění 4. května 1814 |
| Délka pobytu | deset měsíců, ne rok |
| Doprovod | uváděno asi 1 000 vojáků, podrobnější rozpis mluví o zhruba 1 150 osobách |
| Knížectví | Elba a část toskánského souostroví, bez Giglia a Capraie |
| Zimní rezidence | Villa (Palazzina) dei Mulini v Portoferraiu, mezi Forte Falcone a Forte Stella |
| Letní sídlo | Villa di San Martino ve vnitrozemí, několik kilometrů od města |
| Galleria Demidoff | přístavba z roku 1851, Napoleon ji nikdy neviděl |
| Pevnosti | Forte Falcone a Forte Stella jsou medicejské z roku 1548 |
| Divadlo | Teatro dei Vigilanti, inaugurace 24. ledna 1815 |
| Odjezd | 26. února 1815 kolem 19. hodiny na brize Inconstant, vylodění v Golfe-Juan 1. března |
| Pěší okruh | historickým centrem Portoferraia zhruba 2,5 km, technicky snadné, ale se schodišti |
Suverén, ne vězeň: smlouva, sporná data a příjezd na Elbu
Představa Napoleona jako trestance hlídaného na skalnatém ostrůvku se na Elbě rozpadne během první hodiny. Smlouva z Fontainebleau mu ponechala titul a hodnost císaře doživotně, totéž přiznala jeho manželce Marii Luise, a Elbu mu předala jako samostatné knížectví „v plné suverenitě a vlastnictví“. Nebyla to formulace na oko: Napoleon na ostrově vydával nařízení, vybíral daně, jmenoval úředníky a udržoval vlastní armádu i malé loďstvo. Území knížectví tvořila Elba a část toskánského souostroví, bez Giglia a Capraie. Britský komisař Neil Campbell měl formálně roli pozorovatele, nikoli dozorce, což se ukázalo jako zásadní detail v únoru 1815.
Rozdíl mezi vězněm a vládcem není slovíčkaření, protože právě on vysvětluje, proč Elba vypadá tak, jak vypadá. Kdyby šlo o internaci, nevznikly by upravené rezidence, divadlo, nová silniční síť ani reorganizovaná správa dolů. Ostrov měl tehdy zhruba 224 km² a asi 13 700 obyvatel. Vládu nesla miniaturní kopie císařského aparátu: generál Henri-Gatien Bertrand jako státní tajemník a ministr vnitra, generál Antoine Drouot jako vojenský guvernér a generál Pierre Cambronne jako velitel Portoferraia a gardy. Doprovod se v pramenech uvádí buď zaokrouhleně jako „asi tisíc vojáků“, nebo podrobným rozpisem zhruba 1 150 osob, z toho 600 mužů staré gardy, 100 polských kopiníků, 300 Korsičanů, 50 četníků a asi 100 civilistů; rozdíl plyne z toho, zda se počítají i nevojenské osoby. Širší souvislosti ostrova rozvádíme v průvodci Elbou.
Napoleon podepsal ve Fontainebleau bezpodmínečnou abdikaci 6. dubna 1814. Smlouva, která určila jeho další osud, nese ve většině francouzské i italské literatury datum 11. dubna 1814, zatímco podrobnější výklady rozlišují podpis zástupci obou stran 13. dubna a ratifikaci 14. dubna, od níž italské zdroje počítají existenci Knížectví ostrova Elby. Za Napoleona podepisovali maršálové Ney a Macdonald spolu s generálem Caulaincourtem. Najdete-li tedy v jednom průvodci 11. dubna a v jiném 13. dubna, nejde o chybu, ale o odlišné pojetí toho, které datum je datem smlouvy. Dvacátého dubna se císař rozloučil se starou gardou a ve Fréjus se 28. dubna nalodil na britskou fregatu HMS Undaunted pod velením kapitána Thomase Ushera.
Plavba trvala pět až šest dní. Loď stanula před Portoferraiem 3. května 1814, ale slavnostní vylodění proběhlo až následujícího dne, 4. května, protože bylo potřeba připravit ceremonii; odtud pochází druhý běžný rozpor v datech. Někteří autoři navíc počítají Napoleonovu vládu nad Elbou už od 28. dubna, jiní od ratifikace smlouvy.
Ceremonie 4. května patří k nejlépe zdokumentovaným okamžikům celé epizody. Z fregaty i z pevností hřměly salvy a nábřeží bylo plné lidí. Starosta předal císaři klíče od města a podle tradované anekdoty si Napoleon všiml, že klíč byl narychlo přemalován, načež odvětil, že ať si ho nechají, protože jsou ho jistě hodnější než on. Po Te Deum se ubytoval na radnici na dnešní Piazza Cavour a hned nato nařídil třídenní inspekci celého ostrova, což je gesto správce, ne poraženého. Při vylodění byla poprvé vztyčena vlajka, kterou ostrovu navrhl sám Napoleon: bílé pole s červeným diagonálním pruhem a třemi zlatými včelami. Včela byla jeho osobním císařským symbolem, pruh odkazoval na starší toskánský a elbský erb. Elba ji používá dodnes, takže rozhodně nejde o starobylý ostrovní znak, jak se občas tvrdí.
Deset měsíců vládnutí: silnice, doly, školy a mincovna
Napoleonovo elbské desetiměsíčí bývá italskými historiky popisováno jako laboratoř administrativních a infrastrukturních reforem, a při pohledu na seznam opatření to nezní přehnaně. Nechal vybudovat a zpevnit síť cest napříč ostrovem, což byl zásadní zásah: do té doby se po Elbě jezdilo především po moři. Posílil těžbu a správu železnorudných dolů na východě v oblasti Rio, které byly hlavním zdrojem příjmů knížectví. Podporoval vinice, olivovníky a kaštanové háje, obnovil veřejné budovy, zavedl opatření pro městskou hygienu a zlepšil provoz přístavů. K tomu přibyly nové školy, mincovna, reorganizace pošty a byrokracie a daňová reforma. Souvislost s hornickou minulostí rozvádíme v článku o elbských dolech a geologii.
| Silnice | první souvislá síť cest napříč ostrovem, dosud se jezdilo hlavně lodí |
| Doly | posílená těžba železné rudy v oblasti Rio, hlavní příjem knížectví |
| Instituce | školy, mincovna, pošta, daňová reforma, reorganizace úřadů |
| Loďstvo | malá flotila v čele s brigou Inconstant |
| Kultura | divadlo, koncerty a recepce podle císařského ceremoniálu |
Všechno to ale drhlo na penězích. Smlouva zaručovala Napoleonovi roční rentu 2 000 000 franků od francouzské vlády, jenže Paříž ji přestala vyplácet. Císař musel škrtat platy a pozastavit část rozdělaných prací, což mu začalo odcizovat i místní obyvatele. Matka Letizia podle italských pramenů prodávala vlastní šperky, aby rodinnou pokladnu podepřela. Finanční tíseň patří mezi hlavní důvody, proč deset měsíců nakonec nestačilo.
Villa dei Mulini: kancelář, dvůr a každodenní výhled na moře
Palazzina dei Mulini, běžně nazývaná Villa dei Mulini, stojí na hřebeni mezi pevnostmi Forte Falcone a Forte Stella, na nejvyšším místě starého Portoferraia, tam, kde kdysi stávaly dva větrné mlýny. Původní budova z roku 1724 sloužila jako obydlí zahradníků a vojenské ubytování; Napoleon ji nechal upravit a rozšířit architektem Paolem Bargiglim. Volba místa je sama o sobě výmluvná: císař si vybral nejlépe bráněný a zároveň nejvýhledovější bod ve městě, přesně mezi obě pevnosti. Kdo si to při prohlídce uvědomí, tomu najednou dá smysl celý urbanismus horního města. Na prohlídku obou sídel je příjemnější jaro nebo podzim než rozpálený srpen, podrobnosti k termínu najdete v textu o počasí na Elbě a kdy jet.
V přízemí je císařův apartmán se salonem, pracovnou, knihovnou a ložnicí s dobovou postelí divadelního typu. V patře najdete sál pro slavnosti, který z prosté budovy udělal dvůr, a pokoje, jež Napoleon nechal připravit pro Marii Luisu, nakonec je ale obývala jeho sestra Paulina. Několik sálů vyzdobil piemontský malíř Antonio Vincenzo Revelli. Jádrem knihovny jsou svazky dovezené z Fontainebleau, mnohé s císařskou pečetí; jejich počet se v pramenech liší, jedny mluví o více než 2 000 vzácných svazcích, jiné uvádějí přesněji asi 2 378. Nejsilnější dojem si však většina návštěvníků odnáší z terasovité italské zahrady navržené podle Napoleonových pokynů, se sochami včetně Minervy a kopie Canovovy Galatey. Z terasy je vidět celá rejda i otevřené moře směrem k pevnině, tedy přesně ten výhled, který císař sledoval každý den. Palazzina je dnes spolu s Villou San Martino součástí Národního muzea napoleonských rezidencí.
Villa San Martino a galerie, kterou Napoleon nikdy neviděl
Usedlost v údolí San Martino koupil Napoleon v květnu 1814, prakticky okamžitě po příjezdu. Leží několik kilometrů do vnitrozemí od Portoferraia a plnila zcela jinou funkci než Mulini: zatímco městská rezidence byla úřad a dvůr, San Martino bylo místo, kam se dalo utéct před vedrem i před lidmi. Architektura je záměrně skromná, prostý čtvercový objem s decentními neoklasicistními prvky, žádný palác. Uvnitř jsou dvě proslulé místnosti. Sala del nodo d’amore, sál milostného uzlu, má na stropě dvojici propletených holubic a uzel odkazující na císařovo manželství s Marií Luisou; trpký detail je, že manželka na Elbu nikdy nepřijela. Druhá je Sala egizia, egyptský sál s malovanou iluzí pergoly, hieroglyfy a zvěrokruhem na stropě, připomínka tažení z let 1798 až 1799 a nejfotogeničtější místnost celého napoleonského okruhu.
A teď to nejdůležitější upozornění. Honosná jednopatrová neoklasicistní galerie, která stojí před vilou a kterou si spousta návštěvníků pamatuje jako „Napoleonův palác“, není Napoleonova stavba. Po Stu dnech vila chátrala a koupil ji ruský kníže Anatolij Demidov, manžel císařovy neteře Matyldy Bonaparte. Roku 1851 ji nechal postavit podle návrhu architekta Niccolò Matase, téhož, který navrhl fasádu florentského Santa Croce, jako výstavní prostor pro napoleonská memorabilia. Vznikla tedy šestatřicet let po císařově odchodu z ostrova a Napoleon ji nikdy neviděl. Bývá v ní navíc umístěna elbská ornitologická sbírka založená roku 1897, s asi 900 vycpanými ptáky 215 druhů.
Teatro dei Vigilanti a rodina, která ho naplnila
Divadlo v Portoferraiu má vrstevnatou historii. V 17. století zde stála pohřební kaple, v 18. století z ní byl kostel del Carmine, po odsvěcení sloužila budova jako vojenský sklad. Na sklonku napoleonské epizody ji architekt Paolo Bargigli, tedy týž, kdo upravoval Mulini, přestavěl na divadlo. Inaugurace proběhla 24. ledna 1815, pouhý měsíc před císařovým odjezdem. Sál má podkovovitý půdorys, 65 lóží ve čtyřech pořadích a galerii; výzdobu vytvořil malíř Antonio Revelli se štukatérem Campolmim. Pikantní je, že sám Napoleon o divadlo zájem neprojevoval, chodily do něj hlavně jeho matka a sestra.
Letizia Ramolino dorazila na ostrov 2. srpna 1814 ve věku téměř 65 let, bydlela v Casa Vantini nedaleko Palazziny dei Mulini a se synem pravidelně večeřela. Paulina Borghese přijela poprvé v červnu 1814 a natrvalo se usadila koncem října; bylo jí pětatřicet a Portoferraio se s ní proměnilo v místo obědů, recepcí a plesů pařížského střihu. Nebyla jen ozdobou dvora, politicky se za bratra přimlouvala u neapolského krále Murata. Marie Luisa naopak nepřijela nikdy: smlouva jí zaručila Parmu, Piacenzu a Guastallu, ale rakouský dvůr ji držel ve Vídni a k jejímu doprovodu byl přidělen hrabě Adam Albert von Neipperg, s nímž navázala vztah. Divadlo obnovila po pádu císařství Accademia dei Fortunati, přejmenovaná roku 1819 na Accademia dei Vigilanti, odtud dnešní jméno; provoz skončil roku 1920, obec budovu koupila roku 1974 a dnes nese jméno elbského tenoristy Renata Cioniho.
Forte Falcone a Forte Stella: medicejské město z roku 1548
Portoferraio, jak ho dnes vidíme, není napoleonské. Je medicejské a je o 266 let starší než císařův pobyt. Roku 1548 se vévoda a pozdější velkovévoda Cosimo I. de‘ Medici rozhodl proměnit rybářskou zátoku v opevněný přístav pojmenovaný na jeho počest Cosmopoli. Motivem byly nájezdy berberských pirátů a kontrola kanálu mezi ostrovem a pevninou. Opevnění navrhl Giovan Battista Belluzzi ze San Marina a od června 1548 stavbu vedl Giovanni Camerini, kterému část pramenů připisuje autorství obou pevností přímo; po jeho smrti roku 1570 systém rozšířil Bernardo Buontalenti. Napoleon tedy pevnosti nepostavil, jen zdědil a využíval.
Forte Falcone je nejvyšším bodem obrany, leží 79 m n. m. a zabírá plochu asi 2 360 m². Vstupuje se do něj kruhovou klenbou, kde býval zvedací most, uvnitř jsou bastiony a cisterna na vodu pro případ obležení, ze čtyř původních strážních věžiček se dochovaly dvě. Bývá tu instalována expozice věnovaná Napoleonovi a jeho exilu, což je jediná napoleonská vrstva na jinak renesanční stavbě. Forte Stella pochází z téhož roku, má hvězdicový půdorys nepravidelného mnohoúhelníku a sedí na výběžku přímo nad vjezdem do přístavu; uvnitř areálu navíc stojí maják z roku 1788, postavený za lotrinských velkovévodů, jeden z nejstarších dosud fungujících majáků v Itálii.
| Forte Falcone | 1548, 79 m n. m., plocha asi 2 360 m², cisterna, dvě dochované věžičky |
| Forte Stella | 1548, hvězdicový půdorys, uvnitř maják z roku 1788 |
| Torre della Linguella | věž na cípu přístavu, dnes u ní archeologické muzeum |
| Brány | Porta a Mare od moře a Porta a Terra od pevniny |
| Stavitelé | Belluzzi, Camerini, po roce 1570 rozšíření Buontalentim |
Madonna del Monte: poustevna nad Marcianou
Nejtišší napoleonské místo na Elbě neleží v Portoferraiu, ale na opačném konci ostrova, vysoko nad Marcianou. Poutní areál Madonna del Monte tvoří kostel, poustevna a kamenná fontána a vede k němu strmá dlážděná cesta lemovaná kapličkami. Napoleon zde pobýval na přelomu srpna a září 1814 a právě sem, do ústraní mezi kaštany a žulou, za ním tajně přijela Maria Walewska se synem Alexandrem. Italské zdroje datují setkání k 1. září 1814 a mluví o dvoudenním pobytu, jiné prameny uvádějí obecněji srpen až září téhož roku. Návštěva byla krátká mimo jiné proto, že Napoleon se obával, aby Elbané Walewskou nezaměnili za císařovnu. Kontrast mezi tímto místem a reprezentačními sály v Portoferraiu je to nejcennější, co si odtud odnesete. Jde o celodenní výlet na západ ostrova se strmým výstupem; kdo chce zastávku spojit s pořádnou túrou, najde návaznou trasu v článku o trecích a Monte Capanne.
Útěk 26. února 1815, který nebyl tajný
Motivy odjezdu byly nejméně čtyři a sešly se naráz: nevyplácená renta ze strany Ludvíka XVIII., strach z deportace na vzdálenější ostrov, o čemž se v evropských kabinetech skutečně mluvilo, odloučení od manželky a syna a zprávy o rostoucí nepopularitě Bourbonů. Šestnáctého února 1815 odplul komisař Campbell na lodi HMS Partridge do Livorna a Florencie, aby doručil depeše, v nichž mimochodem právě varoval před Napoleonovými úmysly; návrat mu pak zdržely slabé větry. Nezaspal a nikdo ho nepodplatil, jak se občas tvrdí. Na Elbu se vrátil 28. února a našel ostrov bez císaře.
Pětadvacátého února Napoleon oznámil odjezd předním elbským hodnostářům. Nešlo tedy o úprk pod rouškou noci ani o přestrojení: příprava trvala týdny a v den nalodění se na molu shromáždili místní, smekali klobouky a přáli mu štěstí. Jediná skutečná lest spočívala v tom, že briga Inconstant byla před akcí přelakována do britských barev. Šestadvacátého února kolem sedmé hodiny večerní loď vyplula z Portoferraia. Inconstant byla dvoustěžňová briga postavená v Livornu roku 1810, dlouhá asi 30 m, se 14 děly, a doprovázely ji čtyři transportní lodě a dvě feluky. Kolik lidí odplulo, je další sporný bod: italský zdroj uvádí 673 mužů, anglosaské prameny zhruba tisícovku, další celkem 1 150 osob na palubách včetně civilistů a posádek.
Prvního března kolem šestnácté hodiny se Napoleon vylodil v Golfe-Juan u Antibes se šesti sty gardisty, čtyřiceti kopiníky a dvěma děly a vydal se do vnitrozemí cestou, které se dnes říká Route Napoléon. Sedmého března se u Laffrey odmítl 5. řadový pluk postavit a přešel k němu, v Grenoblu se přidal 7. pluk a síla vzrostla na zhruba 8 000 mužů. Dvacátého března 1815 vstoupil císař do Tuilerií a začalo Sto dní; rozhodlo tedy přebíhání francouzských jednotek, ne síla elbské kolony. Letizia a Paulina zůstaly na ostrově. Konec je známý: Waterloo 18. června 1815, druhá abdikace, Svatá Helena a smrt 5. května 1821. Elbu Vídeňský kongres připojil k Toskánskému velkovévodství.
Pěší okruh Portoferraiem: jak si to poskládat
Historické centrum Portoferraia je kompaktní, ale chodí se v něm vzhůru. Okruh měří zhruba 2,5 km, je technicky snadný, zato vede dlážděnými schodišti, takže pevná obuv se vyplatí a v létě je lepší vyrazit dopoledne nebo pozdě odpoledne. Rozumné pořadí začíná u Torre della Linguella s archeologickým muzeem na cípu přístavu, pokračuje po nábřeží Calata Buccari a branou Porta a Mare na Piazza Cavour k radnici, tedy k Napoleonovu prvnímu bydlišti na ostrově, kde pobýval od 4. do 21. května 1814 a kde dnes sídlí knihovna Foresiana.
Odtud vede průchod přezdívaný Via dell’Amore kolem krytého trhu, bývalého arzenálu, a dál cesta pod bastiony k výstupu dlážděnými uličkami ke kamennému portálu Forte Stella a k majáku. Palazzinu dei Mulini je nejlepší nechat až za pevnosti, protože teprve s odstupem je čitelné, že vila leží přesně mezi Falcone a Stellou. Poté se dá dojít na Forte Falcone a sestoupit schodišti ke Chiesa della Misericordia, kde je uložena kopie Napoleonovy posmrtné masky a kde se každoročně 5. května koná vzpomínka. Okruh uzavírá Via Garibaldi, brána Porta a Terra nebo Teatro dei Vigilanti. Cestou stojí za zastávku i Casa Vantini, dům matky Letizie, který se snadno přehlédne. Villa San Martino do okruhu nepatří, je to samostatný výlet do vnitrozemí. Pokud plánujete napoleonský den s dětmi, funguje nejlépe kombinace pevností a přístavu, protože obě vily vyžadují trpělivost; tipy najdete v článku o Elbě s dětmi, a kdo chce den zakončit u vody, najde blízké zátoky v přehledu elbských pláží.
Časté otázky
Byl Napoleon na Elbě vězněm?
Nebyl. Smlouva z Fontainebleau mu ponechala doživotní titul císaře a předala mu Elbu jako samostatné knížectví v plné suverenitě a vlastnictví. Deset měsíců ostrov skutečně spravoval, vydával nařízení, vybíral daně a udržoval vlastní armádu i malou flotilu. Britský komisař Neil Campbell měl na ostrově roli pozorovatele, nikoli žalářníka.
Kdy Napoleon na Elbu přijel a kdy odjel?
Fregata HMS Undaunted stanula před Portoferraiem 3. května 1814, slavnostní vylodění ale proběhlo až následujícího dne, 4. května, proto se v pramenech střídají obě data. Ostrov opustil 26. února 1815 kolem sedmé hodiny večerní na brize Inconstant. Pobyt tedy trval deset měsíců, nikoli rok, jak se často píše. Ve Francii se vylodil 1. března 1815 v Golfe-Juan.
Je smlouva z Fontainebleau datována 11., nebo 13. dubna 1814?
Obojí se používá a nejde o rozpor faktů. Většina francouzské i italské literatury uvádí jako datum smlouvy 11. dubna 1814, zatímco podrobnější výklady rozlišují podpis zástupci obou stran 13. dubna a ratifikaci 14. dubna. Italské zdroje počítají existenci Knížectví ostrova Elby právě od 14. dubna. Napoleon sám abdikoval už 6. dubna 1814.
Postavil Napoleon pevnosti nad Portoferraiem?
Ne. Forte Falcone i Forte Stella pocházejí z roku 1548 a nechal je vybudovat Cosimo I. de‘ Medici, který z rybářské zátoky udělal opevněný přístav Cosmopoli. Napoleon je pouze zdědil a využíval, stejně jako celé opevněné město. Ve Forte Falcone bývá dnes instalována expozice o jeho exilu, ale samotná stavba je renesanční.
Je velká galerie u Villa San Martino Napoleonova stavba?
Není. Neoklasicistní Galleria Demidoff před vilou vznikla roku 1851 z popudu ruského knížete Anatolije Demidova, manžela Napoleonovy neteře Matyldy Bonaparte, podle návrhu architekta Niccolò Matase. Byla postavena šestatřicet let po císařově odchodu z Elby a Napoleon ji nikdy neviděl. Samotná vila je naopak záměrně skromná stavba, kterou koupil v květnu 1814.
Byl útěk z Elby tajný?
Nebyl. Napoleon oznámil odjezd předním elbským hodnostářům 25. února 1815 a při nalodění se na molu shromáždili obyvatelé, kteří mu smekali klobouky. Přípravy trvaly týdny. Jedinou skutečnou lstí bylo přelakování brigy Inconstant do britských barev a využití toho, že komisař Campbell byl od 16. února služebně mimo ostrov.
Kolik lidí odplulo s Napoleonem z Elby?
Prameny se liší podle toho, koho počítají. Italský zdroj uvádí 673 mužů, anglosaské texty mluví zhruba o tisícovce osob a jiné o celkem 1 150 lidech na palubách včetně civilistů a posádek. Ve Francii se pak vylodilo asi 600 gardistů a 40 polských kopiníků se dvěma děly. Podobná nejistota platí i pro doprovod z roku 1814.
Kolik času potřebuji na napoleonská místa na Elbě?
Pěší okruh historickým centrem Portoferraia měří asi 2,5 km a s prohlídkou Palazziny dei Mulini a obou pevností zabere pohodlně půl dne až celý den. Villa San Martino leží několik kilometrů ve vnitrozemí a je to samostatný výlet na dvě až tři hodiny včetně dopravy. Poustevna Madonna del Monte nad Marcianou je celodenní záležitost na západě ostrova se strmým výstupem po poutní cestě.
Zdroje: Ministero della cultura (Museo nazionale delle residenze napoleoniche), Fondation Napoléon (napoleon.org), Napoléon & Empire, napoleone-elba.it, VirtualElba, infoelba, Musei Arcipelago Toscano, italská a francouzská Wikipedie (Traité de Fontainebleau 1814, Villa di San Martino, Teatro dei Vigilanti, Forte Stella, Bandiera dell’Elba), Shannon Selin, The Waterloo Association, Visit Tuscany.