Timanfaya je výsledkem šest let trvající erupce, která mezi lety 1730 a 1736 přepsala pětinu až čtvrtinu Lanzarote a proměnila úrodný jihozápad ostrova v pole ztuhlé lávy, po nichž se dodnes nedá volně chodit. Jádro parku se prohlíží z okružní silnice zájezdovým autobusem, pěšky se smí jen po dvou trasách s průvodcem, a důvodem není nebezpečí, ale ochrana lišejníků. Na Islote de Hilario se pár metrů pod povrchem drží teplo, které zapálí suché křoví a promění vodu v gejzír. Mimo park nabízí ostrov volně přístupné sopky, pobřežní lávové útesy i podzemní tunely. Text popisuje, co se stalo, jak tu krajinu číst a kam se dostanete bez omezení.
Ve zkratce
| Trvání hlavní erupce | 1. září 1730 až 16. dubna 1736, zhruba šest let |
| Zasažená plocha | zhruba 170 až 200 km2, asi 20 až 25 % ostrova |
| Počet kráterů | přes 25 v parku, přes 100 eruptivních center celé epizody |
| Zaniklé vesnice | uvádí se zhruba 9 až 11, seznamy se liší |
| Poslední erupce | rok 1824, tři sopky, konec kolem 25. října |
| Národní park | vyhlášen 9. srpna 1974, rozloha 51,07 km2 |
| Biosférická rezervace | celý ostrov od roku 1993 |
| Teplota pod povrchem | 100 až 120 °C pár centimetrů hluboko, 400 až 600 °C v deseti až patnácti metrech |
| Ruta de los Volcanes | asi 14 km, výhradně zájezdovým autobusem |
| Pěší trasy v parku | jen Tremesana a Ruta del Litoral, obě s průvodcem |
| Lávové tunely severu | systém La Corona 6 až 8 km, Atlántida 1,5 až 1,6 km pod hladinou |
Ostrov, který si sám přepsal mapu
Lanzarote není jedna velká sopka jako Teide na Tenerife, ale pole desítek menších monogenetických staveb v pásech ve směru severovýchod až jihozápad, z nichž každá zpravidla vybuchla jen jednou. Výjimečným ho nedělá stáří, nýbrž jediná epizoda: během šesti let 18. století si ostrov přepsal podstatnou část mapy. Roli hraje i klima. Na Islandu a Havaji vegetace lávová pole během desítek let zakryje, kdežto tady, kde spadne kolem 100 až 150 mm srážek za rok, zůstávají povrchy prakticky nedotčené a vidíme je téměř tak, jak vychladly. Srovnání s jiným, zeleným atlantským souostrovím nabízí průvodce Azorami, širší kontext k ostrovu průvodce Lanzarote.
Šest let ohně: erupce 1730 až 1736
Erupce začala 1. září 1730 a skončila 16. dubna 1736. První výlev vzešel z Caldery de los Cuervos, poslední fáze se odehrála u Montañy Colorada. Šlo o puklinovou erupci: soustava prasklin se otevírala podél tektonicky předurčené linie a produkovala desítky kráterů a struskových kuželů, nejsilnější explozivní fáze proběhla během prvních měsíců a erupční sloupce sahaly nejméně osm kilometrů vysoko. U objemu se prameny rozcházejí: správa parků píše o až jednom krychlovém kilometru vylité lávy, odborná literatura pracuje s minimálním objemem tefry kolem 0,44 km3 a odhady se liší podle metodiky.
Nejspornějším číslem je počet kráterů. Oficiální portál parku mluví o více než pětadvaceti, jiné přehledy o 25 až 32 stavbách, populární texty o více než sto sopkách. Rozdíl není v pravdivosti, ale v definici: nižší čísla se týkají velkých staveb uvnitř parku, vyšší zahrnují všechna eruptivní centra na celém zasaženém území. Podobné je to s plochou. Řada zdrojů uvádí čtvrtinu ostrova, což při rozloze kolem 845 km2 odpovídá asi 200 km2, tematický portál k parku udává 174 km2, takže bezpečné rozpětí je 170 až 200 km2.
Zaniklých sídel se udává zhruba devět až jedenáct podle toho, zda se počítá samostatná osada, nebo skupina usedlostí. Dobový zápis jmenuje mimo jiné Maretas, Santa Catalina, Mazo, Chupadero, Vega de Uga a Jaritas. Timanfaya přitom původně označovala osadu a horu u Yaizy, od níž erupce dostala jméno, a Mancha Blanca byla postižena jen částečně: po erupci byla obnovena a váže se k ní poutní tradice Virgen de los Dolores, jejíž zázračné zastavení lávy si místní připomínají dodnes.
Kronika faráře z Yaizy
Nejcennějším dobovým pramenem je zápis faráře z Yaizy, dona Andrése Lorenza Curbela, jedno z mála očitých svědectví o dlouhé bazaltové erupci vůbec. Počátek datuje na 1. září 1730, kdy se země otevřela poblíž Timanfayi a podle jeho popisu z ní vyšlehl obrovský kopec plamenů; hora pak hořela devatenáct dní. Pozoruhodné je, jak přesně kronika odpovídá dnešnímu poznání: proud prý zprvu tekl rychle jako voda, ale brzy zpomalil a plynul jako med, což je výstižný laický popis rozdílu mezi lávou pahoehoe a aa, pojmenovaného až o dvě století později. Jeho záznam končí dřív než erupce, protože farář stejně jako většina obyvatel ostrov opustil.
Erupce roku 1824 a časová osa
Necelých sto let po Timanfayi se ostrov otřásl znovu. Erupce roku 1824 byla mnohem menší, ale zdokumentovaná lépe. Vznikly tři sopky: Volcán de Tao, Volcán de Tinguatón a Volcán Nuevo del Fuego zvaný Chinero. Prameny se rozcházejí v pořadí a datech; geopark uvádí Tao 31. července, Tinguatón 29. září a Nuevo del Fuego 16. října, jiné zdroje řadí Nuevo del Fuego jako druhý a Tinguatón jako třetí. Aktivita ustala kolem 25. října 1824 a jde zatím o poslední erupci na ostrově. Zajímavostí Tinguatónu jsou hluboké trhliny zvané simas, z nichž byla vyvržena voda a bláto.
| Datum | Událost |
|---|---|
| 1. 9. 1730 | Začátek erupce, první průduch u Caldery de los Cuervos |
| 18. 10. 1730 | Otevření tří nových trhlin |
| 1. 12. 1730 | Láva dosahuje pobřeží, vzniká ostrůvek |
| 28. 12. 1731 | Poslední Curbelem zaznamenaný proud ničí osadu Jaritas |
| 16. 4. 1736 | Konec erupce u Montañy Colorada |
| 31. 7. 1824 | Erupce Volcán de Tao |
| 29. 9. 1824 | Erupce Tinguatón (pořadí sporné) |
| 16. 10. 1824 | Erupce Nuevo del Fuego (pořadí sporné) |
| 25. 10. 1824 | Konec aktivity, zatím poslední erupce |
| 9. 8. 1974 | Vyhlášení Národního parku Timanfaya |
| 1993 | Ostrov vyhlášen biosférickou rezervací UNESCO |
Národní park a jeho přísný režim
Timanfaya byl vyhlášen národním parkem 9. srpna 1974 a v roce 1981 znovu zákonem klasifikován. Je to jediný španělský národní park, jehož předmětem ochrany je výhradně geologický fenomén: ne les ani mokřad, ale holá vulkanická krajina. Rozloha činí 51,07 km2 a park je výrazně menší než celá plocha zasažená erupcí, takže velká část lávových polí leží mimo jeho hranice a je běžně přístupná. Od roku 1993 je celý ostrov biosférickou rezervací UNESCO; rozloha rezervace se uvádí 127 549 ha, lze ale narazit i na starší číslo 84 600 ha, jehož rozdíl odpovídá rozšíření o mořskou složku.
Hlavním způsobem, jak jádro parku vidět, je Ruta de los Volcanes, okružní silnice dlouhá asi čtrnáct kilometrů, po níž jezdí výhradně zájezdové autobusy. Trasa prochází hlavními sopečnými stavbami, ukazuje různé typy lávy, hornito Manto de la Virgen a pole Valle de la Tranquilidad; jízda trvá třicet až čtyřicet minut a na koncepci se podílel César Manrique. A teď nejčastější nedorozumění, tedy proč se po parku nesmí chodit pěšky: důvod je ochranářský, ne bezpečnostní. Lávová pole pokrývá extrémně křehká pionýrská vegetace, hlavně lišejníky rostoucí milimetry za rok, a jediný krok mimo cestu zničí kolonii.
Přístup je proto omezen na vozidlovou trasu a dva pěší okruhy s průvodcem. Ruta de Tremesana měří přibližně 3,5 km, program včetně převozu z Yaizy trvá kolem tří hodin a průvodce vykládá lávová jezera, kolonizaci rostlin, tradiční zemědělské techniky i endemickou faunu včetně ještěrky rodu Gallotia. Ruta del Litoral vede podél západního okraje parku, má kratší a delší variantu a končí útesy nad Atlantikem. Obě se rezervují předem.
Montañas del Fuego, geotermální anomálie a El Diablo
Srdcem parku jsou Montañas del Fuego, Ohnivé hory, a v nich Islote de Hilario, vyvýšenina uprostřed lávového pole s nejsilnější tepelnou anomálií. Erupce skončila před bezmála třemi sty lety, a přesto je několik metrů pod povrchem stále extrémní teplo. Hodnoty se liší podle toho, kde a v jaké hloubce se měří: těsně pod povrchem zhruba 100 až 120 °C, ve třinácti metrech nejčastěji přes 600 °C, nadace Césara Manriqueho uvádí přes 600 °C v patnácti metrech a provozovatel návštěvnického centra přibližně 250 °C. Poctivé shrnutí zní 100 až 120 °C těsně pod povrchem a řádově 400 až 600 °C v deseti až patnácti metrech. Původ tepla není vyřešen; kombinuje se zbytkové teplo mělkých nezchladlých intruzí a konvekce plynů podél puklin.
Návštěvníkům se anomálie předvádí dvěma ikonickými způsoby. Suché křoví vhozené do mělké jámy se během několika sekund samo vznítí, protože teplota v jámě převyšuje bod vzplanutí rostlinné hmoty. Voda nalitá do zapuštěné trubky se okamžitě mění v páru a vystřeluje zpět jako umělý gejzír o výšce několika metrů. Obě demonstrace jsou nejpřesvědčivějším důkazem, že erupce sice skončila, ale systém pod nohama nevychladl.
Nad Islote de Hilario stojí restaurace El Diablo, jedna z nejznámějších realizací Césara Manriqueho, na jejíž tvorbě se v roce 1970 podílel s Eduardem Cáceresem, Jesúsem Sotem a Luisem Moralesem. Je jednopodlažní, kruhová, s celoprosklenou fasádou a rozhledem do lávových polí; Manrique tu potlačil svou obvyklou dekorativní bujnost, aby budova nekonkurovala krajině. Zvláštností je geotermální gril, kde se nad otvorem do horkého podloží připravuje jídlo výhradně teplem stoupajícím ze země. Není to efekt pro turisty, ale funkční zařízení poháněné zbytkovým teplem erupce. Manriqueho dílo včetně Jameos del Agua rozebíráme v textu o Césaru Manriquem na Lanzarote.
Jak číst sopečnou krajinu: aa, malpaís a picón
Timanfaya předvádí učebnicově vedle sebe dva typy bazaltové lávy. Aa je havajský termín pro lávu chladnější a viskóznější, tuhnoucí v ostrou škvárovitou masu; chodit po ní bez pevné obuvi je téměř nemožné a na Lanzarote se pro taková pole říká malpaís, doslova zlá země. Pahoehoe je tekutější a teplejší a tuhne v hladký zvlněný povrch, tedy ta láva, kterou Curbelo popsal jako tekoucí jako med. Přechod lze pozorovat v rámci jednoho proudu. Krajinu doplňují hornitos, malé komínky nad bočními průduchy, a sopečné pumy ztuhlé za letu.
Nejdůležitějším materiálem pro život na ostrově je lapilli o velikosti zhruba 2 až 64 mm, kterému se tu říká picón nebo lokálně rofe. Jeho vrstva pokryla velkou část ostrova a paradoxně zdejší zemědělství zachránila. Picón je vysoce porézní: během chladné noci na něm kondenzuje vzdušná vlhkost, kterou vrstva předává do půdy, a zároveň funguje jako mulč bránící odparu. Technika se jmenuje enarenado a v La Gerii nabyla podoby tisíců kruhových prohlubní zvaných zocos, z nichž každá má zídku chránící jediný keř révy před pasátem. Systém uznala FAO jako zemědělské dědictví.
Poslední díl skládačky jsou lišejníky. Na holé lávě není půda, dusík ani voda a prvním organismem, který se tam uchytí, je symbióza houby a řasy získávající vlhkost ze vzduchu. Hlavní roli hraje Stereocaulon vesuvianum, šedobílý lišejník, který vytváří tenkou vrstvu primitivní půdy, na niž navazují mechorosty a teprve nakonec cévnaté rostliny. V parku bylo zdokumentováno 116 taxonů lišejníků a 298 taxonů cévnatých rostlin. Tenhle pomalý proces primární sukcese je přímým důvodem zákazu volného pohybu.
Sopky, pobřeží a tunely mimo park
Mimo hranice parku je Lanzarote pro pěší turistiku otevřené. Nejsnazší je Volcán del Cuervo neboli Caldera de los Cuervos, považovaný za první průduch erupce z 1. září 1730; výška se uvádí kolem 388 m n. m., okruh měří asi 2,3 km a jeho předností je průrva vedoucí přímo dovnitř kráteru. Ambicióznější je Caldera Blanca, nejlepší volně přístupný trek ostrova; kráter má průměr přibližně 1,15 km, okruh po hraně zabere tři až čtyři hodiny a u výšky se prameny liší mezi 458 a 480 m n. m. podle toho, zda se měří nejvyšší bod hrany, nebo vrchol kužele. Spolu s Montañou Caldereta a Risco Quebrado tvoří takzvaný islote, ostrov starší krajiny obklopený mladou lávou. Kratší je okruh kolem Montañy Colorada, asi 3 km, u níž erupční epizoda skončila; hlavní atrakcí je obří sopečná puma.
Nejdramatičtěji se sopečná krajina setkává s Atlantikem na západě. Za hranicí parku leží El Golfo, zbytek hydromagmatického kráteru, jehož mořem obrácená polovina byla erozí odnesena, takže vznikl amfiteátr stěn s odkrytým řezem sopečnou stavbou. U paty leží Charco de los Clicos zvaný Lago Verde, laguna oddělená od moře pásem černého lávového písku. Její zelená barva má dvě konkurující si vysvětlení: populární výklad ji připisuje olivínu, odbornější zdroje řasám a mikroorganismům, přičemž nejpravděpodobnější je kombinace, kdy barvu působí primárně biologická složka a olivín ji opticky podporuje. Sestup k laguně je uzavřen a prohlíží se z vyhlídky. Jižněji následují Los Hervideros, doslova vařící kotle, tedy pobřeží, kde láva vtekla do moře a ztuhla v převislé útesy protkané jeskyněmi a komíny, jimiž za příboje vystřikuje voda vzhůru. Černý písek rozebíráme v textu o plážích Lanzarote.
Lávové tunely severu
Zcela jiný typ podívané nabízí sever ostrova. Když povrch lávového proudu ztuhne a tekutá láva pod ním pokračuje v pohybu, zůstane po vytečení dutá trubice, tedy lávový tunel; propadne-li se strop, vznikne otvor, jemuž se tu říká jameo. Nejvýznamnější systém pochází ze sopky Monte Corona a je znám jako tunel La Corona. Suchou část tvoří Cueva de los Verdes se zpřístupněným úsekem kolem dvou kilometrů, která sloužila jako úkryt před piráty a dnes je v ní i podzemní koncertní sál. Blíže moři leží Jameos del Agua, propadlá část tunelu přeměněná Manriquem na kulturní centrum, v jejímž jezírku žije slepý endemický korýš Munidopsis polymorpha.
Délka systému je nejrozpornějším údajem tématu. Anglická encyklopedie uvádí, že tunel měří šest kilometrů nad hladinou moře a dalších 1,5 km pod ní, španělská verze udává podmořskou část přibližně 1 600 m a hloubku 64 m. Údaje o průzkumech, tedy 370 m v roce 1972, 1 618 m v roce 1986 a 1 000 m v roce 2008, neoznačují celkovou délku, ale dosažený průnik potápěčů. Rozumný souhrn: celá La Corona zhruba 6 až 8 km, z toho 1,5 až 1,6 km zatopené části. Zásadní je jiné rozlišení, které se běžně plete: Atlántida je nejdelší známý podmořský lávový tunel na světě, nikoli nejdelší lávový tunel obecně, protože havajská Kazumura Cave přesahuje 65 km. Sporné je i stáří: španělské zdroje uvádějí vznik před zhruba 21 000 lety, anglické asi 3 000 let, což nejspíš odráží dvě erupční fáze Monte Corony.
| Lokalita | Výška nebo rozměr | Typ | Přístupnost |
|---|---|---|---|
| Volcán del Cuervo | asi 388 m n. m. | struskový kužel, průduch 1730 | volně, okruh 2,3 km, vstup do kráteru |
| Caldera Blanca | 458 až 480 m n. m., kráter 1,15 km | starší kužel v mladé lávě | volně, tři až čtyři hodiny |
| Montaña Colorada | převýšení asi 53 m | struskový kužel, závěr 1736 | volně, okruh 3 km, sopečná puma |
| Islote de Hilario | jádro parku | tepelná anomálie | jen přes návštěvnické centrum |
| El Golfo a Charco de los Clicos | poloviční kráter | kráter a zelená laguna | vyhlídka volně, sestup uzavřen |
| Los Hervideros | pobřežní útesy | lávové útesy s jeskyněmi | volně, chodníky |
| Cueva de los Verdes | asi 2 km zpřístupněno | lávový tunel | zpřístupněná jeskyně |
| Túnel de la Atlántida | 1,5 až 1,6 km, hloubka 64 m | zatopený lávový tunel | jen vědecké potápění |
Vulkanická krajina působí drsně, ale i s dětmi patří k nejlépe zvládnutelným cílům: k parku patří velbloudí vyjížďky u Echadero de los Camellos a z volných tras je pro rodiny ideální Volcán del Cuervo. Další tipy shrnuje text o Lanzarote s dětmi. Lávová pole navíc nemají stín, aa láva je ostrá jako sklo a mimo značené trasy se nevyplácí improvizovat, protože křehké lávové mosty nad tunely nemusí unést váhu člověka.
Časté otázky
Jak dlouho trvala erupce Timanfaya a co po sobě nechala?
Začala 1. září 1730 a poslední projevy ustaly 16. dubna 1736, trvala tedy zhruba šest let a patří k nejdelším historicky doloženým bazaltovým erupcím na Zemi. Nešlo o jednu sopku, ale o soustavu puklin otevírajících se podél tektonické linie. Lávová pole a vrstvy lapilli zasáhly zhruba 170 až 200 km2, tedy 20 až 25 % rozlohy ostrova, zanikla řada vesnic a velká část obyvatel odešla.
Kolik kráterů během erupce vzniklo?
Záleží na tom, co se počítá. Oficiální zdroje k parku mluví o více než 25 kráterech, jiné přehledy o 25 až 32 hlavních stavbách uvnitř jeho hranic. Populární texty citují více než sto sopek, protože zahrnují všechna eruptivní centra na celém zasaženém území, které je mnohem větší než park. Obě čísla mohou být správná, jen popisují něco jiného.
Proč se v národním parku Timanfaya nesmí chodit pěšky?
Důvod je ochranářský, ne bezpečnostní. Povrch čerstvých lávových polí pokrývá extrémně křehká pionýrská vegetace, především lišejníky rostoucí řádově milimetry za rok, a jediný krok mimo trasu zničí kolonii, jejíž obnova trvá desítky let. Jádro parku se proto prohlíží z okružní silnice zájezdovým autobusem a pěšky se smí jen po dvou okruzích s průvodcem.
Které pěší trasy v parku existují?
Jsou dvě a obě jen s průvodcem a po předchozí rezervaci. Ruta de Tremesana měří přibližně 3,5 km, má nízkou obtížnost a program včetně převozu z Yaizy trvá kolem tří hodin. Ruta del Litoral vede podél západního okraje parku, má kratší a delší variantu a je náročnější, protože lávová pole končí útesy nad Atlantikem.
Proč je na Islote de Hilario pořád takové horko?
Několik metrů pod povrchem přetrvává tepelná anomálie, kterou vysvětluje zbytkové teplo mělkých nezchladlých intruzí a konvekce horkých plynů podél puklin. Hodnoty se liší podle hloubky a místa měření: těsně pod povrchem zhruba 100 až 120 °C, v deseti až patnácti metrech řádově 400 až 600 °C, nejcitovanější je přes 600 °C ve třinácti metrech. Provozovatel návštěvnického centra zmiňuje přibližně 250 °C, což ukazuje, jak je anomálie nerovnoměrná.
Jaký je rozdíl mezi lávou aa a pahoehoe?
Jsou to dva povrchové typy téže bazaltové lávy. Aa je chladnější a viskóznější a tuhne v ostrou škvárovitou masu, po které se bez pevné obuvi nedá jít; na Lanzarote se pro taková pole používá výraz malpaís, doslova zlá země. Pahoehoe je teplejší a tekutější a tuhne v hladký zvlněný povrch. Jeden proud se často mění z pahoehoe na aa, jak klesá teplota.
Které sopky se dají projít volně bez průvodce?
Mimo hranice parku je ostrov pro pěší turistiku otevřený. Nejsnazší je okruh kolem Volcán del Cuervo, asi 2,3 km s výškou kolem 388 m n. m., jehož předností je průrva vedoucí přímo dovnitř kráteru. Caldera Blanca je nejlepší volně přístupný trek ostrova, vrchol se uvádí mezi 458 a 480 m n. m. podle způsobu měření a okruh zabere tři až čtyři hodiny. Kratší je Montaña Colorada s obří sopečnou pumou.
Je Túnel de la Atlántida nejdelší lávový tunel na světě?
Není. Atlántida je nejdelší známý podmořský lávový tunel na světě, nikoli nejdelší lávový tunel obecně; havajská Kazumura Cave přesahuje 65 km. Zatopená část se uvádí zhruba 1,5 až 1,6 km s koncovou hloubkou kolem 64 m a je součástí systému La Corona o odhadované délce 6 až 8 km. Stáří je sporné: jedny zdroje mluví o vzniku před asi 21 000 lety, jiné o zhruba 3 000 letech.
Zdroje: oficiální materiály španělské správy národních parků a portálu Národního parku Timanfaya, geopark Lanzarote, UNESCO, Nadace Césara Manriqueho, dobový přepis kroniky faráře z Yaizy, odborná vulkanologická literatura k tefře erupce, encyklopedické zdroje k systému La Corona, materiály FAO k systému enarenado a popisy treků. Prameny se rozcházejí u zasažené plochy, počtu kráterů a zaniklých vesnic, u teplot pod povrchem, u délky a stáří tunelů i u příčiny zelené barvy laguny Charco de los Clicos, proto jsou tyto údaje uvedeny jako rozpětí nebo v obou verzích. Režim návštěvy, rezervace tras a dostupnost lokalit se mohou měnit, aktuální stav si ověřte u správy parku.