Lanzarote je nejvýchodnější z hlavních Kanárských ostrovů, sopečný a téměř bezlesý ostrov o rozloze necelých 846 km2, který leží zhruba 125 až 140 kilometrů od severozápadního pobřeží Afriky. Jeho dnešní podobu určily dvě věci: šestiletá erupce v letech 1730 až 1736, která zavalila lávou zhruba čtvrtinu ostrova, a umělec César Manrique, jehož vliv prosadil pravidla, díky nimž tu nestojí výškové hotely a nesvítí reklamní poutače. Klima je suché až polopouštní, prší tu jen kolem 110 milimetrů za rok a teploty se během roku téměř nemění, takže ostrov funguje celoročně. Celé Lanzarote je od roku 1993 biosférickou rezervací UNESCO. Tenhle článek shrnuje geografii, historii, počasí, pláže, města, kuchyni i dopravu a je zároveň rozcestníkem k podrobným průvodcům.
Ve zkratce
| Poloha | nejvýchodnější z hlavních Kanárských ostrovů, v Atlantiku zhruba 125 až 140 km od severozápadní Afriky |
| Rozloha | necelých 846 km2 (uvádí se 845,93 i 845,94 km2), čtvrtý největší kanárský ostrov |
| Nejvyšší bod | Peñas del Chache v masivu Famara, 670 m (některé prameny uvádějí 671 m) |
| Obyvatelé | kolem 160 tisíc; hlavní město Arrecife, celkem sedm obcí |
| Stát a měna | Španělsko, tedy Evropská unie; platí se eurem, ostrov má zvláštní daňový režim Kanárských ostrovů |
| Časové pásmo | kanárský čas, tedy o hodinu méně než v Česku |
| Klima | subtropické suché až pouštní (BWh), roční srážky kolem 110 mm, roční průměr maxim kolem 24,8 °C |
| Sopky | erupce 1730 až 1736 zasáhla zhruba 170 až 200 km2; poslední erupce v roce 1824 |
| Ochrana | celý ostrov je od roku 1993 biosférickou rezervací UNESCO; Národní park Timanfaya má 51,07 km2 |
| Letiště | ACE, Aeropuerto César Manrique-Lanzarote, u Arrecife v obci San Bartolomé |
| Kdy jet | koupání srpen až říjen, turistika listopad až duben, vodní sporty s větrem červen až srpen |
Čím se Lanzarote liší a co to znamená pro plánování
Lanzarote není klasický zelený atlantský ostrov. Kdo přijíždí s představou Madeiry nebo Azor, zažije šok: tady nejsou lesy, nejsou vodopády, nejsou hory zahalené v mracích. Je tu černá a okrová krajina lávových polí a popelových plání, mezi kterými stojí bílé krychlové domky se zelenými nebo modrými dřevěnými prvky. Hlavní náplní dovolené proto nebývá jen pláž, ale i objíždění vulkanických lokalit, vyhlídek a Manriqueho staveb.
Druhá zásadní odlišnost je klima a klíčem k němu je nízká výška ostrova. Na Tenerife narazí vlhký pasátový vzduch na vysoký masiv, musí stoupat a vyprší; vzniká moře oblaků a bujná vegetace severních svahů. Hřeben Famara má jen kolem 670 metrů, což na tenhle efekt nestačí, vzduch přes ostrov přeteče a místo lesa vzniká polopoušť. Proto tu prší kolem 110 milimetrů ročně a proto je počasí mimořádně předvídatelné.
Třetí věc jsou krátké vzdálenosti a silný vítr. Z Playa Blanca na jihu se na sever dojede za hodinu, takže mikroklimatické rozdíly se dají využívat: když je v Costa Teguise nepříjemně větrno, na jižním Papagayu bývá klid. Pasáty vanou nepřetržitě od severovýchodu a paradoxně nejsilněji v létě.
Geografie a vznik ostrova
Lanzarote je nejvýchodnější z hlavních Kanárských ostrovů a zároveň jeden z geologicky nejstarších. Vynořovat se začal zhruba před patnácti miliony let nad kanárským horkým bodem. První etapa stavby ostrova vytvořila starší masivy Ajaches na jihu a Famara na severu, druhá trvá poslední dva miliony let a stále neskončila.
Ostrov měří necelých 846 kilometrů čtverečních, což z něj dělá čtvrtý největší kanárský ostrov a třetí nejlidnatější. Je zhruba šedesát kilometrů dlouhý a pětadvacet široký. Nejvyšším bodem je Peñas del Chache v masivu Famara na území obce Haría, uváděný jako 670 metrů nad mořem, přičemž španělské prameny udávají 671 metrů. Proti Teide na Tenerife, které přesahuje 3 700 metrů, je Lanzarote plochý, nízký ostrov bez vysokohorského reliéfu.
Vzdálenost od severozápadního pobřeží Afriky se udává v rozpětí zhruba 125 až 140 kilometrů podle toho, ke kterému bodu se měří. Od Fuerteventury dělí Lanzarote asi jedenáct kilometrů přes průliv La Bocayna, od La Graciosy jen něco přes kilometr přes průliv El Río; severně leží souostroví Chinijo. Na ostrově žije kolem 160 tisíc lidí, ale přesné číslo je sporné: prameny uvádějí od zhruba 159 tisíc po víc než 166 tisíc, a to i pro tentýž rok. Ostrov se dělí na sedm obcí: Arrecife, Haría, San Bartolomé, Teguise, Tías, Tinajo a Yaiza.
Erupce 1730 až 1736 a Timanfaya
Nejdůležitější událostí v dějinách ostrova je erupce, která začala 1. září 1730. Podle zápisu faráře z Yaizy, dona Andrése Lorenza Curbela, se toho večera země otevřela poblíž Timanfayi a z jejího vrcholu vyšlehl obrovský kopec plamenů. Nešlo o jednu sopku, ale o puklinovou erupci, tedy soustavu prasklin otevírajících se podél tektonické linie. Skončila až 16. dubna 1736, po šesti letech, a patří k nejdelším historickým bazaltovým erupcím na Zemi.
Počet tehdy vzniklých sopek i zasažená plocha patří k nejspornějším údajům celého tématu. Portál národního parku uvádí pro jeho území více než pětadvacet kráterů, jiné zdroje dvaatřicet nových vulkánů a populární texty více než stovku; nižší čísla se týkají hlavních staveb uvnitř parku, vyšší zahrnují všechna eruptivní centra na celém zasaženém území. Podobně se udává, že erupce zasáhla přibližně čtvrtinu ostrova, případně že lávová pole měří kolem 174 kilometrů čtverečních; bezpečné rozpětí je zhruba 170 až 200 kilometrů čtverečních, tedy asi 20 až 25 procent ostrova. Láva pohřbila devět až jedenáct osad. Poslední erupce proběhla v roce 1824, kdy vznikly sopky Tao, Tinguatón a Nuevo del Fuego, někdy uváděný také jako Chinero.
Národní park Timanfaya byl vyhlášen 9. srpna 1974 a měří 51,07 kilometru čtverečního. Je to jediný španělský národní park, jehož předmětem ochrany je výhradně geologický fenomén. Nejpozoruhodnější je, že erupce skončila před téměř třemi sty lety, a přesto je pod povrchem stále extrémní teplo: několik centimetrů pod zemí kolem 100 až 120 °C, v hloubce deseti až patnácti metrů řádově 400 až 600 °C, přičemž nejcitovanější hodnota je přes 600 °C ve třinácti metrech. Anomálie se předvádí na Islote de Hilario, kde se suché křoví vhozené do mělké jámy během sekund samo vznítí a voda nalitá do zapuštěné trubky vystřelí zpět jako gejzír. Podrobně rozebíráme erupce, geologii i trasy v průvodci Timanfayou a sopkami Lanzarote.
Kdy jet a jaké je počasí
Lanzarote má podle Köppenovy klasifikace horké pouštní klima označované BWh, v české literatuře se spíš mluví o subtropickém polopouštním podnebí. Roční úhrn srážek kolem 110 milimetrů je pod hranicí pro definici pouště, díky oceánu ale chybí extrémní denní amplitudy a pouštní vedra. Nejpodstatnější číslo je roční amplituda: rozdíl mezi průměrným denním maximem nejchladnějšího a nejteplejšího měsíce je jen kolem 8,4 °C, zatímco v Praze je to kolem 25 °C. Roční suma slunečního svitu blízko 3 000 hodin patří k nejvyšším v Evropě.
| Měsíc | Průměrné max °C | Moře °C | Dny se srážkami |
| Leden | 20,7 | 19,0 | 3,2 |
| Březen | 22,9 | 18,0 | 2,4 |
| Květen | 24,6 | 19,5 | 0,4 |
| Červenec | 28,2 | 21,5 | 0,0 |
| Srpen | 29,1 | 22,0 | 0,1 |
| Září | 28,6 | 23,0 | 0,4 |
| Říjen | 26,7 | 22,5 | 1,9 |
| Prosinec | 21,8 | 20,0 | 3,8 |
| Rok | 24,8 | 20,3 | 19,0 |
Klíčové zjištění pro koupání: moře je nejchladnější v únoru a březnu a nejteplejší v září, nikoli v srpnu, protože voda má oproti vzduchu zhruba dvouměsíční zpoždění. Září a říjen jsou proto na koupání lepší než červen a červenec. Pro turistiku jsou naopak nejlepší listopad až duben, protože ostrov nemá prakticky žádný stín a výšlap v srpnu při UV indexu kolem 10 je náročný a rizikový.
Dvě specifika stojí za zmínku. První je calima, horký a suchý vítr od Sahary, který přináší pouštní prach, prudký vzestup teploty a zhoršenou viditelnost; vyskytuje se nejčastěji v zimě a epizoda trvá od půl dne po tři dny. Druhým je klamavý účinek větru: pasáty ochlazují kůži, ale UV dávka běží dál, a právě to je nejčastější příčina spálení turistů. Podrobné měsíční tabulky a rozhodovací pravidla podle aktivity najdete v průvodci počasím na Lanzarote a nejlepší dobou na cestu.
Pláže a koupání
Pláže Lanzarote jsou pestřejší, než by člověk u sopečného ostrova čekal: vedle černých lávových pláží tu jsou zlaté písečné oblouky i drobné zátoky se světlým pískem. Nejslavnější jsou Playas de Papagayo na jihu v chráněném území Los Ajaches, řada zátok chráněných útesy, které dělají z Papagaya nejklidnější místo pro koupání na ostrově. Přístup vede po nezpevněné cestě, na kterou pojistky půjčoven obvykle nekryjí škody.
Na opačném konci charakteru stojí Famara na severozápadě: zhruba pětikilometrová zlatá pláž pod dramatickými útesy, obzvlášť větrná a chladná, kde surfaři nosí neopreny i v létě. Ke koupání s dětmi se nehodí, zato je to jeden z nejlepších kitesurfových a surfových spotů souostroví.
Třetí kategorií jsou střediskové pláže: Puerto del Carmen má dlouhý pás pláží podél promenády, Costa Teguise s pláží Las Cucharas je centrem windsurfingu, Playa Blanca na jihozápadním cípu je považována za nejteplejší a nejméně větrné místo ostrova a Arrecife má městskou pláž El Reducto. Ať vyberete kteroukoli, platí jedno: Atlantik není Středozemní moře. I za klidného dne je vlnobití silnější a na severu a západě jsou nebezpečné zpětné proudy, takže vlajkový systém je nutné respektovat. Podrobný přehled pláží podle charakteru dna, větru a vhodnosti pro rodiny najdete v průvodci plážemi Lanzarote.
César Manrique a podoba ostrova
Málokterý ostrov nese tak silný otisk jednoho člověka. César Manrique se narodil 24. dubna 1919 v Arrecife, po letech v New Yorku se v roce 1968 natrvalo vrátil domů a zemřel 25. září 1992 při dopravní nehodě v Tahíche. Byl malíř, sochař a architekt, ale hlavně někdo, kdo dokázal svou vizi prosadit v územním plánování, a to v okamžiku, kdy jiné kanárské ostrovy zastavovaly pobřeží betonovými bloky.
Jeho zásadou bylo, že žádná budova kromě kostelních věží nesmí být vyšší než palma; výjimkou je jediný výškový hotel v Arrecife, postavený v době jeho nepřítomnosti. Prosadil také ukládání elektrických kabelů pod zem a barevný kód staveb. Často se píše o Manriqueho zákazu billboardů. Přesnější je říct, že prameny popisují jeho vliv jako prosazený soubor pravidel a praxe, nikoli jako jediný konkrétní zákon s číslem a datem: podél silnic se reklamní poutače neobjevují a komerční značení podléhá přísné regulaci, ale doložit to jako jednu právní normu nelze.
Vedle regulace po sobě zanechal síť staveb, které dnes tvoří páteř turistické nabídky ostrova. Taro de Tahíche z roku 1968 je dům vestavěný do lávových bublin, dnes sídlo Fundación César Manrique. Restaurace El Diablo v Timanfayi z roku 1970 vaří výhradně na geotermálním teple sopky. Mirador del Río z roku 1973 je vyhlídka zapuštěná do útesu ve výšce kolem 475 metrů, zvenčí prakticky neviditelná, s výhledem na La Graciosu. Jameos del Agua v propadlém lávovém tunelu zahrnují po dokončení hlavní struktury v roce 1977 i auditorium pro zhruba šest set osob. Posledním velkým dílem byl Jardín de Cactus v Guatize s více než 1 100 druhy kaktusů. Jeho život i jednotlivá díla rozebíráme v průvodci Césarem Manriquem a jeho Lanzarote.
Města a střediska
Arrecife je hlavní město a největší obec ostrova, moderní přístavní město, které roli metropole převzalo v roce 1852 od Teguise. Turisticky patří spíš k tranzitním zastávkám, ale má pláž El Reducto, pevnost Castillo de San Gabriel a malebnou lagunu Charco de San Ginés.
Puerto del Carmen v obci Tías je největší turistické středisko ostrova, původně rybářský přístav, dnes dlouhý pás hotelů a restaurací podél promenády. Playa Blanca na jihu v obci Yaiza je klidnější a rodinnější a zároveň nejlepší základna pro Papagayo, jižní okruh a trajekt na Fuerteventuru. Costa Teguise na východním pobřeží je větrnější a na pláži chladnější, což z něj dělá centrum vodních sportů.
Vnitrozemská a severní města mají jiný ráz. Teguise, historické hlavní město, je klasické bílé kanárské koloniální město s dlážděnými uličkami; v neděli se tu koná velký trh, na který se sjíždí celý ostrov. Nad městem stojí na kuželu vyhaslé sopky Guanapay hrad Castillo de Santa Bárbara, dnes muzeum pirátství. Haría na severu je zelené údolí tisíce palem a poslední domov Césara Manriqueho, Yaiza na jihu bývá označována za jednu z nejmalebnějších vesnic ostrova. Je dobré nezaměňovat město Teguise s letoviskem Costa Teguise na pobřeží: jsou to dvě různá místa ve stejné obci.
La Geria, víno a zemědělství v picónu
La Geria je nejneobvyklejší kulturní krajina ostrova a zároveň nejlepší doklad toho, jak si místní poradili s katastrofou. Po erupcích v letech 1730 až 1736 pokryla velkou část ostrova vrstva lapilli, které se na Lanzarote říká picón nebo lokálně rofe. Vypadalo to jako konec zemědělství, ve skutečnosti to bylo jeho zachráněním.
Picón je totiž vysoce porézní. Během chladné noci na něm kondenzuje vzdušná vlhkost, kterou vrstva pohlcuje a předává do půdy pod sebou, a zároveň funguje jako mulč bránící odparu. Na ostrově s ročním úhrnem kolem 110 milimetrů srážek to znamená rozdíl mezi pustinou a fungujícím hospodářstvím bez jakéhokoli zavlažování. Technika se jmenuje enarenado a v La Gerii nabyla podoby tisíců kuželovitých jam vyhloubených až k úrodné půdě. Do každé se sází jediná réva a kolem každé je postavena nízká půlkruhová zídka z lávových kamenů zvaná zoco, která chrání keř před stálým pasátem. Systém byl uznán organizací FAO jako zemědělské dědictví světového významu.
Oblast se táhne zhruba mezi obcemi Masdache a Uga a je chráněnou krajinnou oblastí; údaje o rozloze se liší a pohybují se řádově kolem padesáti kilometrů čtverečních. Hlavní odrůdou je Malvasía Volcánica, podle některých zdrojů tvoří kolem 75 procent místních vín, a dělají se z ní vína od velmi sladkých po velmi suchá, s výraznou minerální stopou. Vizuálně je La Geria černá plocha popela posetá tisíci půlkruhových zídek, která vypadá jako obří land-artové dílo.
Kuchyně a co ochutnat
Kanárská kuchyně je jednoduchá a založená na tom, co ostrovy dokázaly vypěstovat a ulovit. Nejtypičtějším pokrmem jsou papas arrugadas, doslova svraštělé brambory: malé brambory vařené ve velmi slané vodě, po jejímž odpaření zůstane na slupce solná krusta. Podávají se s omáčkami mojo. Mojo rojo je červené, na bázi papriky, česneku, kmínu, oleje a octa, v ostřejší variantě se mu říká mojo picón; mojo verde je zelené, s koriandrem nebo petrželí, a hodí se spíš k rybám.
Rybí restaurace ve vesnici El Golfo jsou klasickou zastávkou na obědě při jižním okruhu a v přístavních vesnicích se čerstvý úlovek podává jednoduše, se stejnými bramborami a stejným mojem. K jídlu patří místní víno z La Gerie.
Jednu věc je nutné uvést přesně, protože se běžně plete. Kozí sýr queso majorero, který na Lanzarote potkáte v každém obchodě, není sýrem z Lanzarote. Vyrábí se z mléka plemene koz majorera a jeho chráněné označení původu, získané v roce 1996, je vázáno na Fuerteventuru. Výrobci sice odebírají mléko i z farem na Lanzarote, ale samotná výroba a označení původu patří sousednímu ostrovu, takže označovat majorera za typický lanzarotský sýr by bylo věcně chybné.
La Graciosa a souostroví Chinijo
Severně od Lanzarote leží souostroví Chinijo a v něm La Graciosa, ostrov, který v roce 2018 rozhodnutím španělského Senátu získal status osmého Kanárského ostrova. Šlo o změnu spíš symbolickou: do té doby byla vedena jako islote, tedy ostrůvek, a dodnes nemá vlastní ostrovní samosprávu ani vlastní obec, správně patří pod obec Teguise na Lanzarote. Rozloha se udává v rozpětí zhruba 27 až 29 kilometrů čtverečních podle toho, zda se počítá jen pevná souš, nebo i pobřežní pás a duny, a žije tu kolem sedmi set lidí. Prakticky všichni bydlí v Caleta de Sebo, jediné skutečné vesnici; druhá osada Casas de Pedro Barba je spíš shluk rekreačních domů bez služeb.
Nejnápadnější zvláštností je absence asfaltu. Cesty jsou písčité a prašné, provoz motorových vozidel je omezen na vozy s licencí a pohybuje se tu pěšky, na kole nebo terénním taxi. La Graciosa bývá označována za jediný obydlený ostrov Evropy bez asfaltových silnic; tohle tvrzení se opakuje v propagačních materiálech, ale spolehlivě doloženo není, protože v Evropě existují další obydlené ostrovy bez aut. Krajině dominuje pět sopečných kuželů o výškách zhruba 157 až 266 metrů a nejfotografovanější jsou žluté tufové stěny Montañy Amarilly a pláž Playa de las Conchas.
Celé souostroví spadá do přírodního parku Archipiélago Chinijo a doplňuje ho mořská rezervace vyhlášená v roce 1995 o rozloze 70 700 hektarů. Bývá označována za největší mořskou rezervaci Evropy; přesnější je říct, že jde o největší mořskou rezervaci rybářského typu ve Španělsku a podle španělských úřadů i v Evropské unii. Ostatní ostrovy souostroví, tedy Alegranza, Montaña Clara a oba skalní roques, jsou pro veřejnost uzavřené a vylodění je zakázáno. Podrobnosti o trasách, plážích, trajektu i o dalších výletech z ostrova najdete v průvodci La Graciosou a výlety z Lanzarote.
Doprava, letiště a půjčení auta
Ostrovní letiště nese kód IATA ACE a od roku 2019, kdy se připomínalo sté výročí umělcova narození, se jmenuje Aeropuerto César Manrique-Lanzarote. Leží v obci San Bartolomé asi pět kilometrů jihozápadně od Arrecife, takže přesun do většiny letovisek trvá půl hodiny až hodinu. Hlavní provoz odbavuje terminál T1, starší terminál T2 slouží meziostrovním letům.
Po ostrově jezdí veřejné autobusy, kterým se na Kanárských ostrovech říká guaguas, a taxíky s regulovaným taxametrem. Autobusy ale spojují především letoviska a Arrecife, ne přírodní cíle, takže pro poznávací dovolenou je auto prakticky nutností. Silniční síť je hustá a v dobrém stavu, hlavní tahy LZ-1, LZ-2 a LZ-30 přes La Geriu jsou pohodlné a bez extrémních serpentin.
U půjčeného auta stojí za pozornost, že přístupy k odlehlým plážím, zejména k Papagayu nebo k pobřeží u Famary, jsou nezpevněné a hrbolaté a běžné pojistky půjčoven na ně obvykle nevztahují krytí. Parkování je u většiny přírodních cílů zdarma, ale kapacity jsou malé, takže se vyplácí vyrážet brzy ráno. Do jádra Timanfayi se navíc vlastním autem nejezdí, vjezd je řešen organizovanou trasou.
Trajekty spojují Playa Blanca s Corralejem na Fuerteventuře, plavba přes průliv La Bocayna trvá kolem půl hodiny a lodě berou i auta, což je nutné předem ověřit u půjčovny. Z Órzoly na severu vyplouvají lodě do Caleta de Sebo na La Graciose, plavba trvá zhruba pětadvacet minut. Existují i trajektová spojení na Tenerife a Gran Canarii.
Praktické informace
Lanzarote je součástí Španělska, tedy Evropské unie, což z něj pro Čechy dělá administrativně nejjednodušší možnou destinaci. Cestuje se na občanský průkaz nebo cestovní pas, bez víza a bez celních formalit. Platí se eurem a karty jsou přijímány prakticky všude, jen na La Graciose se hodí mít hotovost.
Pojištění je oproti destinacím mimo Evropskou unii jednodušší: evropský průkaz zdravotního pojištění tu platí a opravňuje k nutné a neodkladné péči ve veřejném systému. To ale nenahrazuje komerční cestovní pojištění, které kryje spoluúčast, repatriaci a soukromá zařízení; kdo plánuje surfing nebo potápění, měl by si ověřit, jestli je jeho pojistka na tyhle aktivity vztažena.
Časové pásmo je kanárské, tedy o hodinu méně než v Česku, takže žádný jetlag nehrozí. Úředním jazykem je španělština, v letoviscích si vystačíte s angličtinou a němčinou. Bezpečnost je na Lanzarote vysoká a kriminalita namířená proti návštěvníkům nízká. Hlavní rizika jsou přírodní: silné atlantické vlnobití a zpětné proudy na severu a západě, extrémní UV záření maskované chladivým větrem, nedostatek stínu a příležitostné epizody calimy. Vodu s sebou, pokrývku hlavy, opalovací krém s vysokým faktorem a lehkou větrovku, i když je předpověď bezmračná. Aktuální situaci je vhodné před cestou ověřit u Ministerstva zahraničních věcí.
Lanzarote s dětmi
Pro rodiny mluví na Lanzarote několik věcí najednou. Krátké vzdálenosti znamenají, že se dá bydlet na jednom místě a všechno objíždět jako jednodenní výlety, a rovné silnice bez serpentin odbourávají nevolnost z jízdy. Klima je celoročně mírné, takže se dovolená dá naplánovat i na jarní nebo podzimní prázdniny.
Klíčové je vybírat pláže cíleně. Zátoky Papagayo na jihu jsou chráněné útesy a patří k nejklidnějším místům pro koupání na ostrově, Playa Blanca je nejméně větrné středisko. Naopak Famara na severozápadě je pro malé děti nevhodná: silný vítr, chladná voda, vlny a proudy z ní dělají surfařský, ne rodinný spot.
Z programů fungují s dětmi nejlépe místa, kde je co vidět a zároveň se nemusí dlouho chodit. Jameos del Agua se slaným podzemním jezírkem a slepým bílým korýšem Munidopsis polymorpha, který měří sotva centimetr, jsou nezapomenutelné. Cueva de los Verdes s barevně nasvíceným lávovým tunelem funguje podobně a demonstrace geotermálního tepla v Timanfayi patří k tomu nejsilnějšímu, co ostrov nabízí. Pozor je naopak namístě u delších výšlapů bez stínu a u UV záření, které je tu silné i v zimě. Konkrétní tipy podle věku dětí a přehled toho, co se osvědčuje a čemu se vyhnout, shrnujeme v průvodci Lanzarote s dětmi.
Jak si naplánovat cestu
Lanzarote se dá pojmout jako plážová dovolená, jako poznávací okruh po vulkanických lokalitách a Manriqueho stavbách, jako sportovní pobyt zaměřený na vítr a vlny, nebo jako kombinace všeho. Ostrov je malý, takže se vyplácí nepřesouvat ubytování: jedna základna stačí a rozdíl mezi jihem a severem se překlene za hodinu jízdy.
Osvědčené je rozdělit ostrov do denních okruhů. Severní spojuje Teguise, Haríu a údolí palem, Mirador del Río, Jameos del Agua a Cueva de los Verdes. Jižní a západní vede přes La Geriu do Timanfayi, dál na El Golfo se zelenou lagunou Charco de los Clicos, lávové útesy Los Hervideros a solná pole Salinas de Janubio. Střed a východ zaberou půl dne: Arrecife, Fundación César Manrique v Tahíche a Jardín de Cactus v Guatize.
Rozumné minimum je pět dní na samotné Lanzarote plus jeden celý den na La Graciosu, ideál sedm až deset dní, do kterých se vejde i výlet na Fuerteventuru. Kdo váhá mezi Lanzarote a jiným atlantským ostrovem, měl by se rozhodovat podle krajiny: pro zelené hory, lesy a vodopády je lepší volbou Madeira, pro sopečnou pustinu, jistotu slunce a minimum deště je to naopak Lanzarote.
Podrobní průvodci k Lanzarote
Tento článek je rozcestník. Jednotlivá témata rozebíráme podrobně v samostatných průvodcích.
Kdo řeší termín cesty, měl by začít u průvodce počasím na Lanzarote a nejlepší dobou na cestu s měsíčními tabulkami teplot vzduchu i moře, výkladem pasátů a calimy a rozhodovacími pravidly podle aktivity. Kdo už termín má a vybírá místo, najde v průvodci plážemi Lanzarote přehled od chráněných zátok Papagaya po větrnou Famaru včetně toho, kde je koupání bezpečné a kde ne.
Jádro toho, čím je ostrov výjimečný, pokrývají dva texty. Průvodce Timanfayou a sopkami Lanzarote rozebírá erupci 1730 až 1736, geotermální anomálii, rozdíl mezi lávou aa a pahoehoe i přístupné okruhy mimo park. Průvodce Césarem Manriquem a jeho Lanzarote vypráví příběh člověka, který ostrovu určil podobu, a provede jeho stavbami.
Zbývají dvě vrstvy: průvodce La Graciosou a výlety z Lanzarote pokrývá trajekt z Órzoly, trasy po ostrově bez asfaltu i výlety na Fuerteventuru a Isla de Lobos, a průvodce Lanzarote s dětmi třídí pláže a atrakce podle toho, co s malými dětmi opravdu funguje.
Časté otázky
Kdy je nejlepší doba na cestu na Lanzarote?
Záleží na tom, co chcete dělat. Pro koupání jsou nejlepší srpen až říjen, protože moře je nejteplejší v září a má proti vzduchu zhruba dvouměsíční zpoždění. Pro turistiku a poznávání jsou nejlepší listopad až duben, kdy jsou denní maxima kolem 21 až 24 °C a UV záření je snesitelnější. Ostrov je díky malé roční amplitudě teplot celoroční destinace.
Prší na Lanzarote?
Téměř ne. Roční úhrn srážek je kolem 110 milimetrů a průměrně připadá jen zhruba devatenáct dní se srážkami za rok, což je asi tolik, kolik má Praha za jeden vlhčí měsíc. Sedmdesát procent spadne mezi listopadem a únorem, v červnu a červenci prakticky neprší vůbec. Déšť tu navíc obvykle znamená krátkou přeháňku, ne celodenní déšť.
Jak vysoký je nejvyšší bod Lanzarote?
Nejvyšším bodem je Peñas del Chache v masivu Famara na území obce Haría. Anglické prameny uvádějí 670 metrů nad mořem, španělské 671 metrů. Podstatnější je, že jde o velmi nízkou horu: proti Teide na Tenerife je Lanzarote plochý ostrov bez vysokohorského reliéfu, a právě to je hlavní příčinou suchého klimatu a bezlesé krajiny.
Jak velká byla erupce v letech 1730 až 1736?
Byla to jedna z nejdelších historických bazaltových erupcí na Zemi. Trvala od 1. září 1730 do 16. dubna 1736, tedy šest let, a šlo o puklinovou erupci podél tektonické linie, ne o jednu sopku. Zasáhla zhruba 170 až 200 kilometrů čtverečních, tedy asi 20 až 25 procent rozlohy ostrova, a pohřbila devět až jedenáct osad. Počet kráterů se v pramenech liší: přes pětadvacet až dvaatřicet hlavních sopek v dnešním národním parku a přes stovku eruptivních center celkem.
Dá se v Timanfayi chodit pěšky?
Po jádru národního parku volně ne. Hlavním způsobem, jak jej vidět, je okružní vyhlídková trasa, po níž jezdí výhradně zájezdové autobusy; uvnitř parku existují dvě oficiální pěší trasy, ale obě jen s průvodcem a po předchozí rezervaci. Důvod je ochranářský: povrch čerstvých lávových polí pokrývají lišejníky, které rostou řádově milimetry za rok, a jediný krok mimo cestu zničí kolonii. Mimo hranice parku je Lanzarote pro pěší turistiku otevřené.
Je majorero typický sýr z Lanzarote?
Není. Queso majorero je kozí sýr z mléka plemene majorera a jeho chráněné označení původu, které získal v roce 1996 jako první španělský kozí sýr s tímto statusem, je vázáno na Fuerteventuru. Výrobci sice odebírají mléko i z farem na Lanzarote, ale samotná výroba a označení původu patří sousednímu ostrovu, takže majorero se tu běžně jí a prodává, jen ho nelze označovat za místní specialitu.
Je La Graciosa opravdu osmý Kanárský ostrov?
V roce 2018 ji za osmý Kanárský ostrov uznal španělský Senát, ale šlo o změnu spíš symbolickou. Do té doby byla vedena jako islote, tedy ostrůvek, a dodnes nemá vlastní ostrovní samosprávu ani vlastní obec: správně patří pod obec Teguise na Lanzarote. Měří zhruba 27 až 29 kilometrů čtverečních podle toho, co se do rozlohy počítá, a žije na ní kolem sedmi set lidí.
Potřebuju na Lanzarote půjčené auto?
Pro poznávací dovolenou prakticky ano. Veřejné autobusy, kterým se tu říká guaguas, spojují hlavně letoviska a Arrecife, ne přírodní cíle jako El Golfo nebo Los Hervideros. Silniční síť je hustá, rovinatá a v dobrém stavu, takže se řídí snadno. Přístupy k některým odlehlým plážím a vyhlídkám jsou ale nezpevněné a běžné pojistky půjčoven na ně obvykle nevztahují krytí.
Zdroje: klimatologické normály španělské meteorologické služby AEMET pro stanici Lanzarote Aeropuerto a další klimatické databáze, oficiální materiály správy španělských národních parků a Národního parku Timanfaya, UNESCO, Fundación César Manrique, kanárské turistické portály, odborná literatura o erupci 1730 až 1736 a otevřené encyklopedické zdroje. Prameny se u řady údajů rozcházejí, zejména u počtu obyvatel, počtu kráterů, zasažené plochy, výšky nejvyššího bodu a rozlohy La Graciosy, proto je uvádíme jako rozpětí. Provozní informace se v čase mění, ověřte si je před cestou u oficiálních zdrojů a u Ministerstva zahraničních věcí ČR.