Lanzarote je jediný evropský ostrov, o kterém se dá bez velké nadsázky říct, že má autora: César Manrique rozhodl, jak vysoko se smí stavět, jakou barvou se natírají okenice, kudy povedou dráty a co se na ostrově nesmí postavit vůbec. Byl to malíř, ne diplomovaný architekt, a přesto po sobě zanechal síť staveb tvořících hlavní turistickou infrastrukturu ostrova. Klíčem je myšlenka arte-naturaleza: umělecký zásah nemá krajinu překrýt ani napodobit, ale zvýraznit to, co v ní už je. Text shrnuje, kdo Manrique byl, jak prosadil pravidla chránící ostrov dodnes, co stojí za návštěvu a v jakém pořadí, i kritiku jeho odkazu.
Ve zkratce
| Kdo to byl | César Manrique Cabrera, malíř a tvůrce prostoru, narozen 1919 v Arrecife |
| Zlomový rok | 1966, návrat po Madridu a New Yorku |
| Hlavní myšlenka | arte-naturaleza, umění a příroda jako jedna kategorie |
| Politický spojenec | Pepín Ramírez, prezident Cabilda zhruba v letech 1960 až 1974 |
| Prosazená pravidla | nízká zástavba, bílá s dřevem v zelené a modré, kabely pod zem, zákaz billboardů |
| Síť CACT | sedm center ostrovní samosprávy, oba muzejní domy do ní nepatří |
| Doporučená trasa | ráno Mirador del Río, pak Cueva, Jameos a Jardín de Cactus |
| Úmrtí | 25. září 1992, autonehoda u Tahíche, pohřben v Haríi |
| Odkaz | ostrov je od roku 1993 biosférickou rezervací UNESCO, letiště nese jeho jméno |
Kdo byl César Manrique a co ho zformovalo
César Manrique Cabrera se narodil 24. dubna 1919 v Arrecife a vyrůstal v Caleta de Famara, kde se rozlehlá pláž potkává s útesy Risco de Famara. Ta krajina, kombinace prázdna, větru a ostrého světla, zformovala jeho estetické cítění dřív, než začal malovat. Za občanské války sloužil jako dobrovolník na Frankově straně a zkušenost jím otřásla; podle často opakovaného vyprávění po návratu v roce 1939 vylezl na střechu domu, svlékl uniformu a spálil ji.
Po krátkém studiu architektury na Tenerife přesídlil v roce 1945 do Madridu, kde vystudoval na Escuela de Bellas Artes de San Fernando jako malíř. Na tomhle detailu záleží: Manrique nikdy nebyl diplomovaný architekt, a na svých stavbách proto spolupracoval s architekty a inženýry, mimo jiné s Eduardem Cáceresem, Luisem Moralesem a Jesúsem Sotem. Po smrti jeho partnerky Josefy zvané Pepi v roce 1963 odjel do New Yorku, kde si díky grantu od Nelsona Rockefellera zřídil ateliér na Lower East Side a poznal pop art i abstraktní expresionismus. Ty vlivy jsou na jeho pozdějších interiérech dobře čitelné: barevné plochy, hravost, zavěšené objekty. Velkoměsto ale nenáviděl a jeho nejcitovanější věta z té doby říká, že člověk v New Yorku žije jako krysa.
V roce 1966 se vrátil natrvalo a přivezl si dvě věci: mezinárodní renomé, které mu dávalo váhu při jednání s úřady, a přesvědčení, že umění a příroda nejsou oddělené kategorie. Sám tu myšlenku pojmenoval arte-naturaleza: najdi v terénu něco mimořádného, odstraň, co překáží, přidej minimum a nech krajinu mluvit. Načasování bylo klíčové: Lanzarote byla tehdy chudý, vylidňující se ostrov téměř bez turistů a rozhodovalo se, jestli půjde cestou betonových hotelových věží jako Benidorm, nebo jinou.
Pepín Ramírez a pravidla, která vidíte z auta
Manriqueho vize by zůstala na papíře, nebýt José „Pepína“ Ramíreze Cerdá. Přítel z dětství stál v čele lanzarotského Cabilda přibližně v letech 1960 až 1974 a dal mu něco, co umělci mají jen zřídka: politickou moc a veřejné rozpočty. Vzešel z toho model dodnes výjimečný: samospráva sama buduje a provozuje turistická centra podle návrhu jednoho umělce a výnosy plynou zpět do veřejného rozpočtu. Manrique nebyl developer, ale veřejný autor.
Jeho nejrozšířenější dílo proto není jednotlivá stavba, ale vzhled ostrova. Výškové omezení znamená, že výškové hotely jsou zakázané a zástavba se drží nízko, aby nekonkurovala vulkanickému reliéfu. Barevný kód předepisuje bílé vápnem natřené stěny a dřevěné prvky v zelené nebo modré; často se traduje, že zelená patří vnitrozemí a modrá pobřeží, ale toto rozlišení není v oficiálních zdrojích kodifikováno a jde spíš o zvyklost než o zákon. Kabely pod zem odstraňují vedení z horizontu a zákaz billboardů je při jízdě okamžitě patrný, i když si návštěvník často neuvědomí proč.
K pravidlům patří i aktivismus: v polovině osmdesátých let se objevily plány na zhruba zčtyřnásobení ubytovací kapacity ostrova, Manrique je veřejně označil za sebevraždu ostrova a řada projektů byla zmenšena nebo zrušena. Srovnání se sousedy mluví za vše: Tenerife i Gran Canaria mají na jižním pobřeží pásy vysokých hotelů a reklamních panelů, protože se tam v šedesátých a sedmdesátých letech stavělo bez regulace. Rozdíl není v přírodě, ta je na všech třech ostrovech sopečná, ale v tom, že na Lanzarote někdo včas napsal pravidla a někdo jiný mu k tomu dal razítko. Širší kontext ostrova rozebíráme v průvodci dovolenou na Lanzarote.
Přehled děl: co kde stojí a čím je zvláštní
Tabulka shrnuje hlavní realizace; u sporných položek je datace uvedena jako rozpětí.
| Dílo | Lokalita | Rok | Typ | Čím je unikátní |
|---|---|---|---|---|
| Jameos del Agua | Haría, u Punta Mujeres | 1964 až 1977, sál v 80. letech (sporné) | přestavěný lávový tunel | slané jezírko se slepými korýši, sál v lávě, bílý bazén |
| Cueva de los Verdes | Haría | zpřístupněna 1964, osvětlení 1965 | lávová jeskyně | úkryt před piráty, akustika, závěrečná optická iluze |
| Mirador del Río | Haría, Risco de Famara | stavba 1971, otevřeno 1973 | vyhlídka v útesu | zvenčí neviditelná, dvě okna jako oči k La Graciose |
| Jardín de Cactus | Guatiza, Teguise | výsadba 1989, otevřeno 1990 nebo 1991 (sporné) | zahrada v bývalém lomu | 450 až 500 druhů, kolem 4 500 rostlin (sporné), mlýn na gofio |
| Casa Museo del Campesino | Mozaga u San Bartolomé | zahájeno 1968 | muzeum a socha | střed ostrova, socha z lodních nádrží, pocta rolníkům |
| Fundación César Manrique | Tahíche, Teguise | dům 1968, nadace 1982 (jinde 1983), muzeum 1992 | dům a muzeum | spodní patro v pěti sopečných bublinách v lávě z let 1730 až 1736 |
| Casa Museo César Manrique | Haría | přestavba od 1986, muzeum od 2013 | poslední dům umělce | ateliér zachovaný jako v den jeho smrti |
| Castillo de San José a MIAC | Arrecife | pevnost 1776 až 1779, muzeum 8. nebo 9. prosince 1976 (sporné) | muzeum současného umění | pevnost hladu, prosklená restaurace nad přístavem |
| Restaurante El Diablo | Islote de Hilario, Timanfaya | 1970 | geotermální gril | pečení nad sopečným teplem, logo ďáblíka, mrtvá zahrada |
| Juguetes del viento | objezdy po celém ostrově | Veleta 1990, Fobos 1994 posmrtně | kinetické plastiky | pohyb jen z větru, náhrada za zmizelé mlýny |
| Lago Martiánez | Puerto de la Cruz, Tenerife | 1971 až 1977 (sporné) | komplex bazénů | 100 000 m², umělá krajina místo chybějící pláže |
| LagOmar | Nazaret, Teguise | 1972 | dům v lomu | spojován s Omarem Sharifem, mimo síť CACT |
Severní okruh: nejhustší koncentrace jeho díla
Sever ostrova je na Manriqueho dílo nejbohatší a dá se projet za jeden den, nejlépe proti směru turistického proudu. První zastávkou by měl být Mirador del Río, a to hned ráno: severní cíp bývá odpoledne často zatažený nízkou oblačností od Famary a výhled na La Graciosu zmizí. Je zabudovaná do útesu Risco de Famara ve výšce zhruba 400 až 475 metrů nad průlivem El Río, na místě dělostřelecké baterie z konce 19. století, vykopaná do terénu a zakrytá sopečným kamenem, takže zvenčí ji nevidíte. Vchází se tmavou chodbou bez oken a teprve pak se prostor otevře k celému Chinijskému archipelu. Navazující výlety popisujeme v textu o La Graciose a výletech ze severu Lanzarote.
Druhá zastávka je Cueva de los Verdes, zpřístupněná v roce 1964, jejíž osvětlení navrhl o rok později Jesús Soto. Je to část stejné lávové trubice, jen výše proti proudu; celý systém se uvádí v rozpětí zhruba 6 až 7,6 km podle toho, jestli se počítá podmořská část, upraveno je 1 až 2 km. Jméno nepochází od barvy, ale od rodiny zvané Los Verdes, a v 16. a 17. století se sem obyvatelé severu ukrývali před piráty; jeskyně má několik pater a skryté průlezy. Nejslavnějším momentem je závěrečná optická iluze, kterou průvodci odhalují až v poslední vteřině.
Třetí zastávka leží kilometr dál a je to Jameos del Agua, Manriqueho první velké dílo i jeho manifest. Slovo jameo označuje otvor ve stropě lávového tunelu vzniklý zřícením; stáří tunelu La Corona se uvádí zhruba 3 000 až 5 000 let a datace stavby je podobně rozkolísaná: práce probíhaly v letech 1964 až 1966, první úsek se otevřel roku 1968, hlavní fáze pokračovaly do roku 1977 a auditorium bylo dokončeno až v osmdesátých letech. Mezi Jameo Chico a Jameo Grande leží slané jezírko, do kterého voda prosakuje puklinami z moře a jehož hladina kopíruje příliv a odliv. Žije v něm Munidopsis polymorpha, drobný slepý, téměř bílý korýš zvaný jameíto, endemický pro Lanzarote a povýšený na živočišný symbol ostrova. Nad jezírkem leží zahrada s palmami a oválný bazén oslnivě bílé barvy, nekoupací a fungující jako vizuální objekt. Kombinace slepých krabů a podzemní zahrady funguje výborně i na děti, jak popisujeme v textu o Lanzarote s dětmi. Rozdíl mezi oběma jeskyněmi je nejlepší lekce jeho metody: Cueva je jeskyně, kterou nechal být, Jameos je jeskyně, kterou přestavěl.
Poslední zastávkou je Jardín de Cactus v Guatize, kde odpolední nízké slunce prosvítá ostny nejlépe. Vznikla v lomu na picón, sopečnou strusku, kterou rolníci sypou na pole, protože v noci na sebe váže vzdušnou vlhkost a zavlažuje rostliny bez deště; Manrique tak proměnil průmyslovou jizvu v zahradu, což je koncepčně jeho nejčistší práce. První exemplář zasadil 18. ledna 1989, otevřeno bylo zhruba v letech 1990 až 1991 a rozumné rozpětí pro osazení je 450 až 500 druhů kaktusů a sukulentů, celkem kolem 4 500 rostlin; vyšší čísla patrně počítají odrůdy. Rostliny sestupují po terasách do jámy, takže se zahrada čte shora jako hlediště, a na okraji stojí funkční mlýn na gofio. Kdo má dva dny, oddělí Cuevu a Jameos a přidá Haríu s údolím palem.
Zbytek ostrova: dům v lávě, pevnost s muzeem a gril nad sopkou
Taro de Tahíche, dnes sídlo Fundación César Manrique, je jeho nejodvážnější stavba. Postavil ji v roce 1968 na lávovém poli z erupcí let 1730 až 1736 a podle vyprávění si místo vybral, když ve ztuhlé lávě spatřil korunu fíkovníku a pochopil, že pod ní musí být dutina. Horní patro je nadzemní, s bílými kubickými objemy tradiční architektury, zatímco spodní je zapuštěno do pěti sopečných bublin propojených tunely v lávě; jsou v nich obytné prostory, ateliér a bazén. Bydlel zde v letech 1968 až 1988, nadace vznikla v roce 1982 podle vlastního webu (jinde 1983) a dům se otevřel v roce 1992.
Jeho poslední dům, Casa Museo v Haríi, je přesný opak: zchátralý statek přestavěný od roku 1986 do podoby tichého domu v palmovém háji, kde žil až do smrti; muzeum se otevřelo v roce 2013 a ateliér je zachován přesně tak, jak jej zanechal v den smrti. Kdo chce pochopit člověka za značkou, jde sem, ne do Tahíche. V geografickém středu ostrova u Mozagy stojí Casa Museo del Campesino s pomníkem Monumento a la Fecundidad z roku 1968, bílou sochou sestavenou ze starých nádrží z vyřazených lodí; zdálky působí jako geometrická abstrakce, zblízka je to kubistický rolník a pocta lidem, kteří naučili sopečnou pustinu rodit systémem enarenado.
V Arrecife nad přístavem stojí Castillo de San José, barokní dělostřelecká pevnost z let 1776 až 1779. Dostala přezdívku pevnost hladu, protože byla zadána především jako veřejné práce pro obyvatelstvo zbídačené po vulkanické katastrofě. V polovině sedmdesátých let chátrala a Manrique prosadil její přestavbu na MIAC, Museo Internacional de Arte Contemporáneo, otevřené 8. nebo 9. prosince 1976 podle pramene. Historickou hmotu ponechal a moderní část přidal jako prosklený objem s restaurací nad zálivem. Právě tady je vidět, že nešlo jen o designéra turistických atrakcí: chtěl mít na chudém ostrově muzeum současného umění, a prosadil ho.
Na Islote de Hilario v národním parku Timanfaya stojí od roku 1970 Restaurante El Diablo, kruhová stavba s panoramatickým prosklením uprostřed lávového moře, kde se peče nad otevřenou šachtou vedoucí do horniny, bez paliva, pouze díky geotermálnímu teplu. Teplotní údaje se liší podle měřeného místa: u grilu se uvádějí hodnoty kolem 400 °C, v hloubce 13 až 15 metrů nadace zmiňuje přes 600 °C. Navrhl i logo parku, schematického ďáblíka, a podílel se na trasování cesty Ruta de los Volcanes. Sopečné souvislosti i lávové tunely rozebíráme v textu o Timanfayi a sopkách Lanzarote.
Po ostrově se točí Juguetes del viento, kinetické kovové plastiky poháněné pouze větrem, zamýšlené jako moderní ekvivalent mlýnů, které z krajiny zmizely. První byla Veleta v Arrietě v roce 1990, většina ostatních vznikla posmrtně, včetně zhruba třináctimetrového Fobose z roku 1994 u Tahíche, poblíž místa, kde Manrique 25. září 1992 zahynul. Mobil u letiště je věnován Josému Ramírezovi Cerdá a je to první Manriqueho dílo, které návštěvník po příletu uvidí.
Co je CACT a co pod něj nespadá
Zkratka CACT znamená Centros de Arte, Cultura y Turismo. Jde o síť veřejných center lanzarotského Cabilda, která vznikla ze spolupráce Manriqueho se samosprávou. Má sedm členů: Montañas del Fuego v Timanfayi včetně restaurace El Diablo, Jameos del Agua, Cueva de los Verdes, Jardín de Cactus, Mirador del Río, Casa Museo del Campesino a Castillo de San José s muzeem MIAC.
Důležité rozlišení: Fundación César Manrique v Tahíche a Casa Museo v Haríi do CACT nepatří, obě místa spravuje samostatná nadace s vlastním provozem. Mimo síť stojí i LagOmar v Nazaretu, dům vytesaný do lomu, na jehož koncepci se Manrique podílel v roce 1972. Jeho metoda se neomezila na Lanzarote: na severním Tenerife, kde chybí dobré pláže, navrhl komplex mořských bazénů Lago Martiánez o rozloze zhruba 100 000 m², tedy zcela umělou krajinu ze sopečného kamene, datovaný v rozpětí let 1971 až 1977 podle toho, zda se počítá první etapa, nebo celek.
Odkaz a kritika: co se povedlo a co se vyčítá
Lanzarote je jediný z Kanárských ostrovů, kde masová turistika nevyprodukovala pobřežní hradbu betonových věží. UNESCO jej v roce 1993, tedy rok po Manriqueho smrti, vyhlásilo biosférickou rezervací, což je krok obecně vnímaný jako přímý důsledek jeho práce. Model, kdy veřejná centra vydělávají na vlastní údržbu i na ochranu území, je dodnes citován jako příklad, a v roce 2019 bylo po Manriquem pojmenováno lanzarotské letiště.
Výhrady mají několik podob. První je estetický diktát: ostrov je z velké části vizuálně uniformní a kritici mluví o manriquismu, tedy o tom, že se z živé lidové architektury stal závazný styl aplikovaný i tam, kde nikdy nebyl. Druhou je turistifikace jako past, protože jeho centra dnes patří k hlavním důvodům, proč na ostrov jezdí davy, které jeho pravidla mají krotit. Třetí je standardizace, protože po roce 1992 už nová původní díla nevznikala a pravidla se dodržují formálně, bez invence.
Čtvrtým tématem je vymahatelnost: jde o velmi křehké území, kde se poškození těžko napravuje, a Lanzarote řešila rozsáhlé soudní spory o hotely postavené v rozporu s územním plánem. Manriqueho pravidla tedy nejsou samospásná, pokud je někdo nevymáhá. Občas zaznívá i výtka, že nebyl skutečný architekt a přisvojoval si zásluhy týmu; diplomovaný architekt opravdu nebyl a vždy spolupracoval s odborníky, sporné je jen to, jestli je to výtka, nebo popis toho, jak autorská práce funguje. Co po něm zůstává, není soubor bílých staveb, ale precedens: důkaz, že se turistický ostrov dá rozvíjet podle estetického a ekologického plánu a být přitom ekonomicky úspěšný. Když dnes přistanete na letišti nesoucím jeho jméno a minete první točící se větrný mobil, dostanete přesně to sdělení, o které mu šlo: tenhle ostrov je dílo a je potřeba se k němu podle toho chovat.
Časté otázky
Kdo byl César Manrique?
César Manrique Cabrera (1919 až 1992) byl lanzarotský malíř a tvůrce prostoru, který po návratu z Madridu a New Yorku v roce 1966 zásadně ovlivnil podobu celého ostrova. Vystudoval malířství, architekturu nikdy nedokončil, a proto vždy spolupracoval s architekty a inženýry. Prosadil pravidla územního rozvoje platná dodnes a zemřel při autonehodě u Tahíche 25. září 1992.
Co znamená arte-naturaleza?
Arte-naturaleza je Manriqueho základní myšlenka, podle níž umění a příroda nejsou oddělené kategorie a umělecký zásah nemá krajinu překrýt ani napodobit, ale zvýraznit to, co v ní už je. Prakticky to znamená najít v terénu něco mimořádného, odstranit překážky a přidat minimum. Nejlépe je to vidět na Mirador del Río a na Jardín de Cactus.
Proč vypadá Lanzarote jinak než Tenerife nebo Gran Canaria?
Rozdíl není v přírodě, ale v pravidlech. Manrique s prezidentem Cabilda Pepínem Ramírezem prosadil výškové omezení staveb, bílou barvu fasád s dřevem v zelené a modré, kabely pod zemí a zákaz billboardů. Na Tenerife ani Gran Canarii podobná regulace v době stavebního boomu neexistovala, takže tam vznikly pásy vysokých hotelů.
Která Manriqueho díla patří do sítě CACT?
CACT je síť sedmi center lanzarotského Cabilda: Montañas del Fuego v Timanfayi včetně restaurace El Diablo, Jameos del Agua, Cueva de los Verdes, Jardín de Cactus, Mirador del Río, Casa Museo del Campesino a Castillo de San José s muzeem MIAC. Nepatří sem naopak Fundación César Manrique v Tahíche ani Casa Museo v Haríi, které spravuje samostatná nadace, a mimo síť stojí i dům LagOmar.
V jakém pořadí projet severní okruh Manriqueho děl?
Osvědčené pořadí jde proti směru turistického proudu: nejdřív ráno Mirador del Río, protože severní cíp bývá odpoledne zatažený nízkou oblačností a výhled na La Graciosu zmizí. Pak cestou zpět Cueva de los Verdes a kilometr dál Jameos del Agua, tedy nejprve jeskyně ponechaná beze změn a potom přestavěná. Poslední je Jardín de Cactus v Guatize.
Co jsou slepí krabi v Jameos del Agua?
Jde o druh Munidopsis polymorpha, drobného slepého a téměř bílého korýše zvaného jameíto. Není to pravý krab, ale takzvaný squat lobster, a je endemický pro Lanzarote, takže se stal živočišným symbolem ostrova. Žije ve slaném jezírku v Jameos del Agua a házet do něj mince se nesmí, protože kovy jsou pro populaci toxické.
Kdy vznikl Jardín de Cactus a kolik je v něm druhů?
Manrique zasadil první exemplář 18. ledna 1989 a zahrada byla otevřena zhruba v letech 1990 až 1991, takže se označuje za jeho poslední projekt. Údaje o rostlinách se v pramenech liší: rozumné rozpětí je 450 až 500 druhů kaktusů a sukulentů a kolem 4 500 rostlin, přičemž vyšší čísla patrně počítají odrůdy.
Jaká je kritika Manriqueho odkazu?
Nejčastěji zaznívají čtyři výhrady. Jednotný bílo-zeleno-modrý kód podle kritiků udělal z lidové architektury závazný styl a ostrov je vizuálně uniformní. Druhá je paradox turistifikace, protože jeho centra přitahují davy, které pravidla mají krotit. Třetí je standardizace po roce 1992 a čtvrtá vymahatelnost, protože ostrov řešil spory o nelegálně postavené hotely.
Zdroje: encyklopedická hesla o Césaru Manriquem a jeho dílech, oficiální materiály sítě CACT Lanzarote, podklady Fundación César Manrique, zpravodajské reportáže o jeho vlivu na územní rozvoj ostrova a odborné popisy druhu Munidopsis polymorpha. Prameny se rozcházejí v datování Jameos del Agua, Jardín de Cactus i Lago Martiánez, v roce založení nadace, v dni otevření MIAC, v počtu druhů v kaktusové zahradě, v délce lávového tunelu i v teplotách u geotermálního grilu, proto jsou tyto údaje uvedeny jako rozpětí. Provozní podmínky se v čase mění, aktuální stav ověřte u provozovatele.