Roque Nublo je skalní monolit, který nad okolní plošinu vyčnívá kolem osmdesáti metrů, a přesto se o něm v českých textech pravidelně píše jako o hoře vysoké skoro dva kilometry. Obě čísla, která kolují, jsou přitom správná, jen měří něco úplně jiného: jedno relativní výšku skály nad její základnou, druhé nadmořskou výšku vrcholu. Kdo si je splete, vidí místo erozního zbytku dávné sopky horský velikán.
Tenhle text je o vnitrozemí Gran Canarie, tedy o kruhovém masivu uprostřed ostrova, o kalderách, o borovém lese a o tom, co je v horách chráněné a proč. O pobřeží tady řeč nebude, koupání a písek rozebírá text o plážích na Gran Canarii a celkový přehled ostrova najdete v průvodci po Gran Canarii. Tady jde o kámen, mlhu a borovice.
Ve zkratce
| Co je Roque Nublo | skalní monolit, erozní zbytek svařeného pyroklastického proudu |
| Výška skály | kolem 80 metrů nad vlastní základnou, je to odhad, ne měřená kóta |
| Nadmořská výška vrcholu | zhruba 1 800 m, uváděné hodnoty kolem 1 803 až 1 813 m |
| Pořadí mezi vrcholy | třetí kóta ostrova, hora to není |
| Nejvyšší bod ostrova | Morro de la Agujereada, 1 956 m podle IGN nebo 1 957 m podle Grafcanu |
| Pico de las Nieves | 1 948 až 1 950 m, zůstává nejvyšším geodetickým bodem ostrova |
| Ochrana Roque Nubla | monumento natural od roku 1994, celý v obci Tejeda |
| Největší chráněné území | parque rural del Nublo, kategorie počítající s trvale žijícím obyvatelstvem |
| Statek UNESCO | Risco Caído a posvátné hory, zapsáno 2019, kritéria iii a v |
| Rozloha statku | 9 425 ha vlastního statku a 8 557 ha ochranného pásma, odděleně |
| Biosférická rezervace | vyhlášená 2005, zhruba 42 % rozlohy ostrova, sedm obcí |
| Caldera de Tejeda | kolapsová kaldera, 20 km krát 16 až 18 km |
| Caldera de Bandama | explozivní kaldera, dno v 574 m, hloubka kolem 216 m |
| Roque Bentayga | 1 414 m, jinde 1 404 m, svatyně statku UNESCO |
| Cruz de Tejeda | 1 560 m, geografické epicentrum ostrova |
Roque Nublo je skála, ne hora
Roque Nublo je erozní zbytek svařeného pyroklastického proudu bloků a popela, který vyvrhl stratovulkán z druhého eruptivního cyklu ostrova. Okolní měkčí materiál eroze odnesla, tvrdé jádro zůstalo stát. Není to tedy vrchol v obvyklém smyslu, ale to, co po hoře zbylo. Sopka, ze které pochází, mohla podle modelových odhadů dosahovat kolem tří tisíc metrů, IGN mluví o třech a půl tisících.
Skála sama vyčnívá kolem osmdesáti metrů nad vlastní základnu. To číslo je odhad a všechny dostupné zdroje ho takto označují, protože základna monolitu není jednoznačně definovaná rovina: skála stojí na skloněné plošině a podle toho, odkud se měří, vyjde jiná hodnota. Přesná měřená výška skály v oficiální kartografii neexistuje, protože ta eviduje nadmořské kóty.
Nadmořská výška vrcholu se uvádí kolem 1 803 až 1 813 metrů. Rozdíl mezi oběma čísly a osmdesátimetrovou výškou skály dává smysl, jakmile si člověk uvědomí, že plošina pod monolitem sama leží někde kolem 1 720 metrů nad mořem. Skála na ní stojí jako pilíř. Vrcholem ostrova to není a stojí za to si to říct rovnou, protože záměna obou čísel je nejrozšířenější omyl celého tématu.
Kde se zdroje rozcházejí: dvě výšky a spor o nejvyšší bod
První rozpor už padl: osmdesát metrů je skála, zhruba osmnáct set metrů je vrchol. Druhý rozpor je zajímavější a týká se toho, který bod ostrova je vůbec nejvyšší. Tradičně se za něj považoval Pico de las Nieves, ale moderní měření ukázala, že nejvyšší kóta terénu leží na sousedním Morro de la Agujereada, lidově zvaném La Gañifa.
Čísla jsou dvě a obě pocházejí od primárních institucí. Instituto Geográfico Nacional uvádí pro Morro 1 956 metrů, kanárská kartografická služba Grafcan 1 957 metrů. Pico de las Nieves se pohybuje v rozmezí 1 948 až 1 950 metrů. Rozdíl mezi oběma vrcholy je zhruba šest až osm metrů.
Klíč k celému sporu je jedna věta z toho novinového rozhovoru s Grafcanem: Pico de las Nieves zůstává nejvyšším geodetickým bodem ostrova, ale není nejvyšším bodem terénu. Stojí na něm oficiální geodetický pilíř, a proto ho kartografie dál vede jako referenční vrchol. Obě tvrzení platí současně a přesně z jejich mísení vzniká dojem, že si zdroje odporují.
Zastaralá hodnota se přitom drží houževnatě. Podle Canarias7 ji dodnes nesou školní učebnice, územní plány i turističtí průvodci, přestože na vyhlídce Pico de las Nieves stojí informační panely se správným údajem. Sám IGN ve svém geologickém popisu ostrova pořád píše o Pico de las Nieves jako o nejvyšší kótě.
Jak vnitrozemí vzniklo
Gran Canaria má téměř kruhový tvar o průměru zhruba 50 kilometrů a spočívá na oceánském dně v hloubce čtyř tisíc metrů. Devadesát procent celkového objemu ostrova připadá na podmořskou fázi růstu, takže to, co turista vidí, je špička. Uprostřed je masiv, ze kterého se paprsčitě rozbíhají rokle, barrancos. Není to hřeben, je to kužel.
Stavba ostrova začala zhruba před čtrnácti až patnácti miliony let rychlou emisí obrovského objemu bazaltových láv, která postavila štítovou sopku o výšce kolem dvou tisíc metrů. Krátce nato, mezi 13,9 a 13,3 milionu let, se magmatismus vyvinul k felsickým členům, magmatický krb se vyprázdnil a jeho strop se zhroutil. Tak vznikla Caldera de Tejeda.
Po dlouhém eruptivním hiátu přišel cyklus Roque Nublo, datovaný do pliocénu. Stratovulkán uprostřed ostrova ukládal nesvařené ignimbritové brekcie a velké balíky lavin trosek, které představují laterální kolapsy celé stavby. Nejmladší datovanou sopkou je podle IGN Montañón Negro pět kilometrů severně od Tejedy, starý 3 075 let.
Caldera de Tejeda a skály nad ní
Caldera de Tejeda je kaldera propadlá, tedy vzniklá zhroucením klenby magmatického vaku dovnitř. Má eliptický tvar s hlavní osou dvacet kilometrů ve směru východ na západ a vedlejší osou šestnáct až osmnáct kilometrů. Okraj má v centrální části sklony čtyřicet až pětačtyřicet stupňů dovnitř. Typologicky je nejblíž Caldeře de Taburiente na La Palmě, ne kaldeře na Tenerife.
Miguel de Unamuno pro ten pohled razil v roce 1911 výraz tempestad petrificada, zkamenělá bouře. Není to turistické klišé: citát převzalo do popisu statku i UNESCO.
Druhou skálou kaldery je Roque Bentayga, uváděný v 1 414 metrech, na jiném místě téhož zdroje ale v 1 404 metrech. Geologicky je to pň nad středem intruzivního komplexu takzvaného cone-sheet, jehož střed leží doslova pod ním. Střed magmatického systému, který postavil vnitrozemí ostrova, tedy leží přesně pod skálou, kterou dávní obyvatelé používali jako svatyni.
U paty východní strany Bentaygy stojí almogarén, kultovní stavba, a v blízkosti aborigenní sídliště Cuevas del Rey a Roque Camello se stovkou jeskyní. Bentayga byl sýpkou i pevností kontrolující celou kalderu a jedním z posledních ohnisek odporu při dobývání ostrova.
Risco Caído a posvátné hory na seznamu UNESCO
Jediný statek světového dědictví na Gran Canarii leží ve vnitrozemí. Jmenuje se Kulturní krajina Risco Caído a posvátných hor Gran Canarie, zapsán byl v roce 2019 a jeho hranice určuje právě Caldera de Tejeda. Rozkládá se na území čtyř obcí a zahrnuje i Roque Nublo. Je to statek kulturní, ne přírodní, což se běžně plete.
Rozloha se v textech uvádí chybně. Vlastní statek měří 9 425 hektarů, ochranné pásmo dalších 8 557 hektarů a obě čísla se musí uvádět odděleně. Číslo, které po španělských i českých textech koluje jako rozloha statku, je jen zaokrouhlený součet obou a chráněnou plochu tím nafukuje na dvojnásobek. Rozdíl nikde jinde vysvětlený není.
Zápis stojí na dvou kulturních kritériích. Kritérium iii uznává jedinečné svědectví o zaniklé ostrovní kultuře, která se zdá být vyvíjena v izolaci po víc než patnáct set let a vychází z původních populací berberského Maghrebu. Kritérium v oceňuje troglodytická sídliště kaldery jako jedinečný příklad tohoto typu obydlí, u kterého jsou původní způsoby využívání půdy dodnes v užívání.
Chráněné jsou jeskynní obydlí, sýpky a cisterny, kultovní dutiny, dvě posvátné svatyně Risco Caído a Roque Bentayga, skalní umění, libyjsko-berberské nápisy, terasy, transhumance i posvátné lesy. UNESCO výslovně chrání také skyscape včetně noční oblohy. Samotné naleziště Risco Caído tvoří jednadvacet jeskyní vytesaných do sopečné horniny útesu rokle.
Poctivé je dodat, že zápis část odborné obce kritizovala. Matematik José Barrios a geograf Eustaquio Villalba považují archeoastronomickou hypotézu o jeskyni C6 za nedostatečně vědecky podloženou, přestože byla hlavním důvodem zápisu. Obhájci hypotézy naopak publikovali odbornou studii, mezi jejímiž spoluautory je respektovaný archeoastronom. Spor otevřený zůstává a stránka, která ho zamlčí, čtenáře ochudí.
Caldera de Bandama, druhá kaldera úplně jiného typu
Bandama leží na severovýchodě ostrova, ve výšce kolem 574 metrů, tedy mimo vlastní vnitrozemí. Je to jáma o hloubce zhruba 216 metrů a průměru kolem tisíce metrů, jedna z největších explozivních kalder souostroví. Zásadní rozdíl proti Tejedě: Tejeda je kaldera propadlá, Bandama vyfouknutá. Pico de Bandama je sopečný kužel, Caldera de Bandama jáma vedle něj.
Vznik začal puklinou dlouhou půldruhého kilometru. Na severním konci probíhala strombolská aktivita a rostl kužel, na jižním se do hry dostala voda a freatomagmatické exploze vyhloubily kalderu. Stáří erupce je sporné: starší odhad mluví o čtyřech až pěti tisících let, radiokarbonová datace zuhelnatělého dřeva pod lávovým proudem o zhruba 1 970 letech, což by z Bandamy dělalo nejmladší erupci ostrova.
Nález mlýnského kamene dávných Kanárců pod piconem z Bandamy naznačuje, že prehistoričtí obyvatelé ostrova mohli poslední erupci zažít. Jméno kaldery pochází od vlámského obchodníka Daniela Van Damme, který ji v 16. století koupil kvůli vinné révě.
Borový les, mlha a mrakové moře
Nejčastější otázka nad horami Gran Canarie zní, proč jsou zelené, když na jihu skoro neprší. Odpověď se jmenuje horizontální srážky. Pasátové větry přinášejí vlhký vzduch, ten narazí na masiv a vytvoří vrstvu nízké oblačnosti. Velkou část vody, kterou borové lesy dostanou, si borovice zachytávají samy přímo z té mlhy, nikoli ze srážek spadlých na zem.
Mechanismus není v tom, že by jehličí sálo. Jehlice rozbíjí proudění, vyvolává turbulenci a kapičky mlhy se na ní srážejí a stékají k zemi. Kanárská borovice má pro to mimořádně příznivou geometrii: tři jehlice ve svazku, každou dvacet až třicet centimetrů dlouhou. Podle odhadů, které ovšem nejsou měřením, může být takto zachycená voda dvoj- až trojnásobkem toho, co naměří meteorologická stanice.
Mlha se dostává i na závětrné strany, a to přeléváním přes vrcholy nebo občasným vpádem. Přesně tomu se laicky říká mrakové moře: vrstva nízké oblačnosti má strop a přes hřebeny se převaluje. Vrcholy vnitrozemí leží ve výškách, kde už bývá jasno nad tou vrstvou. Konkrétní výška báze a stropu inverze nad Gran Canarií doložená není, a proto ji tady nenajdete.
Proti ohni je vybavená lépe než většina jehličnanů. Silná kůra izoluje kmen, některé šišky odkládají otevření až o deset let a požár je otevře naráz, a strom dokáže obrážet přímo z kmene i z pařezu. Zčernalý les se tak za pár let znovu zazelená. Většina lesů vnitrozemí je ovšem z výsadeb dvacátého století, ne původní.
Tejeda, Artenara a život v kaldeře
Obec Tejeda pokrývá dno i svahy kaldery, jádro obce leží v 1 050 metrech a je to druhá nejvýše položená obecní centrála ostrova. Sto procent její plochy je zahrnuto v kanárské síti chráněných území, což je číslo, které jinde nenajdete. Tejeda byla také první obcí souostroví přijatou mezi nejkrásnější vesnice Španělska.
Artenara je ještě výš, v 1 270 metrech, a je zároveň nejméně zalidněnou obcí ostrova. Její území přitom klesá z 1 770 metrů na Montaña de los Moriscos až k hladině moře na západním pobřeží, takže má i vlastní kus útesového pobřeží. Do třicátých let dvacátého století žila většina obyvatel v casas-cueva, jeskynních domech vytesaných do svahů kaldery.
Obě obce se vylidnily. Devatenácté století přineslo sucha a hladomory, dvacáté agrární krizi a odchod lidí k pobřeží za turistikou. Cabildo opuštěné pozemky vykupovalo a věnovalo je zalesňování. Zelený les ve vnitrozemí je tedy z velké části lidské dílo z půdy, kterou někdo opustil. Rozdíl mezi oběma stranami ostrova rozebírá text o tom, jestli zvolit sever nebo jih.
Barranco de Guayadeque a jeskynní obydlí
Guayadeque je jedna z největších roklí celého souostroví, leží na území tří obcí a od roku 2000 je monumento natural. Chráněná je i archeologicky, jako zóna vyhlášená už v roce 1991. Její délku, hloubku ani převýšení se doložit nepodařilo.
Rokle vyniká množstvím jeskynních domů, poustevnou a restauracemi vytesanými do skály. Sídelní jádra jsou dvě, Cueva Bermeja a Montaña de las Tierras. Nejrozsáhlejší sbírka mumií a aborigenních nástrojů z ostrova pochází právě odsud a je uložená v El Museo Canario v hlavním městě, které popisuje text o Las Palmas de Gran Canaria.
Přírodně je rokle zajímavá tím, že v ní trvale teče voda. Proto v ní žijí žáby a rostou porosty kanárské vrby, zatímco o kus výš na svazích převládá suchomilná tabaiba dulce. Kaktusové plantáže v okolí navíc nejsou dekorace, ale zbytky po pěstování košenily pro barvířský průmysl devatenáctého století.
Chůze po vnitrozemí a co je kde chráněné
Kategorie ochrany řeknou o režimu vnitrozemí víc než jakýkoli seznam pravidel, protože se na rozdíl od pravidel nemění. Parque rural del Nublo je s rozlohou 26 764 hektarů největší chráněné území ostrova a zároveň nejlidnatější chráněné území souostroví: uvnitř žije téměř třicet vesnic. Kategorie parque rural totiž s trvale žijícím obyvatelstvem a s hospodařením výslovně počítá.
- Parque rural del Nublo, největší území, běžný veřejný pohyb, uvnitř vesnice, terasy, pastva a sady.
- Monumento natural del Roque Nublo, od roku 1994, celý na území obce Tejeda a vnořený do parque rural.
- Reserva natural integral de Inagua, nejpřísnější kanárská kategorie se statutem území ekologické citlivosti.
- Paisaje protegido de las Cumbres a monumento natural de los Riscos de Tirajana, kam spadá i nejvyšší bod ostrova.
- Statek UNESCO jako samostatná vrstva ochrany kulturní krajiny, nezávislá na kategoriích ochrany přírody.
- Biosférická rezervace z roku 2005 přes zhruba 42 procent rozlohy ostrova a sedm obcí, z toho tři celé.
Roque Nublo, Roque Bentayga, Cruz de Tejeda, Caldera de Bandama i Guayadeque mají značené stezky, informační centra a jsou běžně přístupné. K patě Roque Nubla se dá dojít zhruba za čtyřicet minut a asi dva a půl kilometru od nejbližšího nástupu. Sestup do kaldery Bandama vede po krátkém svahu, který může být kluzký, a chce to obuv na vulkanický terén.
Nejlepší orientační bod celého vnitrozemí je Cruz de Tejeda v 1 560 metrech, geografické epicentrum ostrova a místo, kde se sbíhá většina starých královských cest. Stojí tam kamenný kříž, který v šestnáctém století sloužil obyvatelům k orientaci, a budova paradoru z roku 1937. Odtud vede většina tras, které dnes chodí pěší turisté.
Horské počasí se od pobřežního liší podstatně a je dobré si to ověřit předem v textu o počasí na Gran Canarii. Kde se pohybujete nad vrstvou oblačnosti, může být slunečno a přitom chladno, s výrazným větrem na hřebenech. Horskou službu žádný článek nenahradí, tenhle taky ne.
Zima ve výškách
Hory Gran Canarie nejsou vysokohorské prostředí, ale v nejvyšších partiích může v lednu a únoru sněžit. Že to není novinka ani rarita, dokazuje samotné jméno Pico de las Nieves. Pochází ze sedmnáctého století, kdy tam z podnětu katedrální kapituly vznikly neveros, jámy vyhloubené do země, do kterých se sbíral napadaný sníh.
Sníh se z nich vozil do hlavního města jako led pro kněžstvo. Původní název místa proto zněl Pico de los Pozos de la Nieve, tedy vrchol sněhových jam. Cabildo jednu z těch jam obnovil a je přístupná. Sběr se organizoval, takže sníh musel padat pravidelně.
Kolik dní se sněhem připadá na rok ani jaká je nejnižší naměřená teplota, doložit nejde. Vegetace vrcholů je nicméně popisovaná jako adaptovaná na velkou nadmořskou výšku a drsné klimatické podmínky, a kanárská borovice, která jinak roste až do dvou tisíc metrů, intenzivní chlad netoleruje. Mráz na hřebenech je tedy na hraně toho, co druh snese.
Ve srovnání s Tenerife je stavba ostrova jiná a je to vidět i v zimě. Tenerife má hřeben s vrcholem přes 3 700 metrů a národní park s vlastním režimem, Gran Canaria kruhový masiv, který nikde nepřesáhne dva tisíce metrů, a místo národního parku kategorii počítající s obyvatelstvem. Rozdíl je dobře patrný v textu o Teide a národním parku. Další destinace najdete v přehledu kam vyrazit.
Časté otázky
Je nejvyšším bodem Gran Canarie Roque Nublo?
Není, a je to nejrozšířenější omyl celého tématu. Roque Nublo je skalní monolit a v pořadí podle nadmořské výšky až třetí kóta ostrova. Před ním jsou Morro de la Agujereada a Pico de las Nieves. Jeho význam je symbolický a vizuální, ne výškový.
Jak vysoká je skála Roque Nublo?
Nad vlastní základnu vyčnívá kolem osmdesáti metrů, a to číslo je výslovně odhad, ne měřená kóta. Základna monolitu není jednoznačně definovaná rovina, takže podle místa měření vycházejí různé hodnoty. Vrchol skály přitom leží zhruba 1 800 metrů nad mořem, uvádí se rozmezí kolem 1 803 až 1 813 metrů. Ta dvě čísla měří něco jiného a nesmějí se zaměňovat.
Který vrchol je na Gran Canarii nejvyšší?
Morro de la Agujereada v obci San Bartolomé de Tirajana, uváděný v 1 956 metrech podle Instituto Geográfico Nacional nebo v 1 957 metrech podle kanárské kartografické služby Grafcan. Leží na okraji kaldery Tirajana a sousedí přímo s Pico de las Nieves. Rozdíl mezi oběma vrcholy je zhruba šest až osm metrů.
Proč se pořád píše, že nejvyšší je Pico de las Nieves?
Protože obě tvrzení jsou v jistém smyslu pravdivá. Pico de las Nieves zůstává nejvyšším geodetickým bodem ostrova, stojí na něm oficiální geodetický pilíř, ale nejvyšším bodem terénu není. Zastaralý údaj navíc přetrvává ve školních učebnicích, v územních plánech i v průvodcích. Jeho výška se uvádí v rozmezí 1 948 až 1 950 metrů.
Co přesně je na Gran Canarii zapsané na seznamu UNESCO?
Kulturní krajina Risco Caído a posvátných hor Gran Canarie, zapsaná v roce 2019 podle dvou kulturních kritérií, iii a v. Vlastní statek měří 9 425 hektarů, ochranné pásmo dalších 8 557 hektarů a obě čísla se uvádějí odděleně. Jeho hranice určuje Caldera de Tejeda a patří do něj i Roque Nublo. Je to statek kulturní, ne přírodní.
Sněží ve vnitrozemí Gran Canarie?
V nejvyšších partiích může v lednu a únoru sněžit, ale nejde o vysokohorské prostředí. Historicky to dokládá jméno Pico de las Nieves, které pochází od sněhových jam ze sedmnáctého století. Sníh se z nich vozil do hlavního města jako led. Průměrný počet dní se sněhem za rok se doložit nedá.
Je Gran Canaria vulkanicky aktivní?
Dnes se na ní žádná vulkanická aktivita nedetekuje a seismicita je velmi slabá, bez konkrétního ohniska. IGN ji popisuje jako geologicky zralý ostrov, jehož reliéf nese víc rysů erozního modelování než vulkanického. Za vyhaslou se ale nepovažuje, protože nejmladší datovaná sopka Montañón Negro je stará 3 075 let. Jedna radiokarbonová datace navíc připisuje Bandamě zhruba 1 970 let.
Dá se k Roque Nublu dojít pěšky?
Ano, k patě skály vede značená stezka a od nejbližšího nástupu to trvá zhruba čtyřicet minut na vzdálenost asi dva a půl kilometru. Delší varianta vede z vesnice Tejeda přes La Culatu. Velká část vnitrozemí je volně přístupná, protože parque rural je kategorie počítající s tím, že v území lidé žijí a hospodaří. Přísnější režim má integrální rezervace Inagua.
Zdroje: UNESCO World Heritage Centre, statek 1578; UNESCO Man and the Biosphere Programme; Instituto Geográfico Nacional, Descripción geológica de Gran Canaria; Grafcan a IDECanarias; Gobierno de Canarias, Decreto Legislativo 1/2000 a Red Canaria de Espacios Naturales Protegidos; Cabildo de Gran Canaria; Canarias7, La tecnología destrona al Pico de las Nieves como techo de la isla; Climent a kol., Ecosistemas, 2007; Álex Hansen Machín, Bandama, Paisaje y Evolución, 1993; Sociedad Geológica de España, Geolodía Gran Canaria; Salvador Miranda Calderín, La cumbre de Gran Canaria; Javier Velasco Vázquez, Guía del patrimonio arqueológico de Gran Canaria; eldiario.es ke kritice zápisu Risco Caída; Miguel de Unamuno, 1911.