Ve zkratce
| Co to je | stratovulkán a nejvyšší bod Španělska, uprostřed národního parku na Tenerife |
| Oficiální výška | 3 715 m podle IGN a kontrolního měření Grafcanu |
| Výška nad dnem oceánu | zhruba 7 500 m, třetí nejvyšší vulkanická stavba světa |
| Rozloha národního parku | 18 990 ha |
| Národním parkem od | 1954 |
| UNESCO | zápis 2007, přírodní dědictví, kritéria (vii) a (viii) |
| Kaldera Las Cañadas | průměr zhruba 16 km, obvod zhruba 45 km |
| Horní stanice lanovky | La Rambleta, 3 555 m |
| Vrcholová stezka | PNT 10 Telesforo Bravo, 0,69 km, 45 minut, náročnost vysoká |
| Výstup pěšky | PNT 07 Montaña Blanca, 8,2 km, 5 h 30 min, převýšení 1 350 m |
| Útulna Altavista | 3 260 m, spí se jedna noc, rezervuje se předem |
| Poslední erupce v parku | 1798, Las Narices del Teide na svazích Pico Viejo |
| Poslední erupce na ostrově | 1909, Chinyero, mimo hranice parku |
| Rezervace | povinná na vrcholovou stezku i na pěší přístupové trasy, ne na lanovku a vyhlídky |
| Zimní riziko | sníh a led uzavírají přístupové silnice TF-21 a TF-24, typicky prosinec až březen |
Teide je hora, kterou z Tenerife nejde přehlédnout: vidíte ji z pláže, z letadla i ze sousedních ostrovů a při jasném dni vrhá za rozbřesku trojúhelníkový stín na moře oblaků pod sebou. Je to nejvyšší bod Španělska, oficiálně 3 715 m, a zároveň střed národního parku o rozloze 18 990 ha, který je od roku 2007 na seznamu světového dědictví UNESCO jako přírodní lokalita.
Kolem výstupu na vrchol se nabalila spousta polopravd. Jedni píšou, že se nahoru nedostanete bez povolenky, druzí, že stačí koupit lanovku, třetí uvádějí jinou výšku hory. Systém má přitom tři patra a povolení se týká jen některých z nich. Tenhle text je součástí většího průvodce po Tenerife a soustředí se na park.
Co přesně je Teide a co je národní park
Teide není osamělá hora uprostřed roviny. Je to mladý stratovulkán, který roste uvnitř obří eliptické deprese zvané kaldera Las Cañadas. Ta má průměr zhruba 16 km a obvod zhruba 45 km a její stěna tvoří kulisu, kterou vidíte z každé vyhlídky v parku. Teide a sousední Pico Viejo jsou přitom jediná velká vulkanická stavba napájená z téže magmatické komory, ne dvě různé hory.
Národní park byl vyhlášen 22. ledna 1954. V roce 1981 prošel reklasifikací, v roce 1999 rozšířením. Kromě samotného chráněného území má vymezenou ochrannou zónu o rozloze 7 374,32 ha a rozsáhlou socioekonomickou zónu vlivu. Rada Evropy mu udělila Evropský diplom v roce 1989 a několikrát ho obnovila.
Zápis na seznam UNESCO v roce 2007 stojí na dvou kritériích. Kritérium (vii) oceňuje vizuální mimořádnost krajiny, které dominuje zubatý sráz Las Cañadas a centrální kužel, a zmiňuje, jak atmosférické podmínky neustále mění textury a odstíny a jak „moře oblaků“ tvoří hoře pozadí. Kritérium (viii) mluví o geologické hodnotě: park je učebnicovým příkladem starého, pomalu se vyvíjejícího a zralého vulkanického systému.
Zajímavé je, co odůvodnění UNESCO uvádí jako hlavní problémy správy: řízení turismu, dopady změny klimatu a koordinace mezi národní a regionální úrovní. Rezervační systém na vrcholové stezce tedy není šikana, ale součást závazků, které se k zápisu vážou.
Kde se zdroje rozcházejí: výška hory a poslední erupce
Tohle je místo, kde se dva stejně seriózní prameny neshodnou, a stojí za to vědět proč. Nejde o to, že by někdo lhal nebo špatně opisoval.
Proč se výška Teide uvádí ve dvou verzích
V dubnu 1983 změřil Instituto Geográfico Nacional Teide přesnou úhlovou observací a kvůli tomu postavil na vrcholu pilíř, který sloužil jako geodetický bod. Vyšlo 3 715 m. Pilíř krátce nato zničili vandalové. Když se později dala použít technologie GPS, původní bod už neexistoval, takže v roce 1994 vznikl nový, jenže na západní straně kráteru, tedy pod nejvyšším místem. Odtud vzešlo 3 707 m.
Protože se neměřilo na vrcholu, IGN tuhle hodnotu nezveřejnil jako oficiální výšku a uvedl místo ní interval 3 707 až 3 718 m. Právě horní hranice toho intervalu se pak rozšířila přes mapy, suvenýry a encyklopedie a dnes ji najdete i v popisu lokality na stránkách UNESCO a na jedné z podstránek správy parku. Na technickém listu vrcholové stezky uvádí tatáž správa parku 3 715 m, takže rozpor běží uvnitř jediného webu.
Spor rozhodlo kontrolní měření Grafcanu z prosince 2011. Čtyři technici téhle kartografické služby vyšli 2. prosince nahoru, přespali v útulně a druhý den ráno postavili dvě GPS aparatury, jednu na geodetickém bodu na západním svahu a druhou přímo na nejvyšším bodě kužele. Po korekcích jim vyšlo 3 715 m, tedy shoda s rokem 1983. Rozdíl tří metrů tedy neznamená, že se hora snížila, je to rozdíl metody a místa měření.
Tři různé správné odpovědi na otázku po poslední erupci
Druhý typický zmatek se týká sopečné aktivity. Odpověď záleží na tom, na co se přesně ptáte, a existují tři, které jsou všechny správné.
Poslední erupce uvnitř dnešního národního parku proběhla v roce 1798 a šlo o Las Narices del Teide, také zvané Chahorra, na svazích Pico Viejo. Její lávový proud je dodnes vidět z vyhlídky nad Pico Viejem. Poslední erupce na Tenerife vůbec začala 18. listopadu 1909 u Chinyera, trvala deset dní a odehrála se mimo hranice parku. A poslední erupce přímo z vrcholu Teide je středověká erupce Lavas Negras, datovaná zhruba před 1 150 lety, tedy ta, která vymodelovala dnešní špičatý kužel.
Čeho je Teide nejvyšší a čeho ne
Třetí často opakovaná nepřesnost je titul. Nejvyšší bod Španělska ano, to je doloženo. Nejvyšší bod souše vynořené z Atlantického oceánu také ano. Ale „nejvyšší hora Atlantiku“ ve smyslu celkové výšky měřené od dna neplatí: v tomhle měřítku je Teide se svými zhruba 7 500 m nad mořským dnem až třetí nejvyšší vulkanickou stavbou světa. Jsou to dvě různé věty a dvě různá měřítka, které se nesmějí slít do jedné.
Tři patra výstupu, která se v českých textech slévají do jednoho
Pokud si z tohohle článku odnesete jedinou věc, ať je to tahle. Cesta k vrcholu má tři úrovně a povolení se týká jen té nejvyšší.
První patro je lanovka na stanici La Rambleta ve 3 555 m. Potřebujete jízdenku, nic víc.
Druhé patro jsou dvě vyhlídkové stezky, které z La Rambleta vedou po vrstevnici. PNT 12 k vyhlídce Mirador de Pico Viejo měří 0,73 km, park na ni počítá půl hodiny a pohybuje se mezi 3 499 a 3 555 m. PNT 11 k vyhlídce Mirador de La Fortaleza měří 0,61 km, 25 minut, konec ve 3 537 m. Obě jsou volně přístupné bez rezervace pro všechny, jak správa parku píše doslova.
Z Mirador de Pico Viejo uvidíte kráter Pico Viejo o průměru 800 m i lávový proud z erupce roku 1798 a za jasného dne La Gomeru, La Palmu a El Hierro. Kdo rezervaci nemá, rozhodně nepřijde o výhled. Tohle české texty vynechávají nejčastěji.
Třetí patro je vrcholový kužel, tedy stezka PNT 10 Telesforo Bravo. Měří 0,69 km, park na ni počítá 45 minut, stoupá z 3 555 m na 3 715 m, tedy 172 nastoupaných metrů při průměrném sklonu 25,7 procenta a místy až 60 procent. A právě na těchhle posledních zhruba 700 metrech cesty platí rezervační režim.
Jak funguje rezervace a povinná výbava
Systém popisujeme jako mechanismus, ne jako aktuální podmínky, protože ty se mění a za rok by text neplatil. Princip je ale stabilní a stojí za to ho pochopit dřív, než si koupíte letenku s tím, že „na Teide vylezete“.
- Rezervace je vázaná na jméno, datum a časové okno. Vyřizuje se předem a platí pro konkrétní stezku a konkrétní jmenovitě uvedené osoby. Neplatí jako obecná vstupenka, kterou byste mohli použít jindy nebo předat někomu jinému.
- U sebe musíte mít potvrzení i doklad totožnosti. Kontrolu provádí personál parku nebo policie. Neshoda jména proti dokladu i odmítnutí povolení předložit jsou důvodem k odepření vstupu.
- Rezervace a lanovka spolu nesouvisejí. Povolení platí pro dané datum a časové pásmo bez ohledu na to, jestli lanovka ten den jede. Vítr ji umí zastavit a rezervace tím nezaniká, což je nepříjemná past pro každého, kdo si obojí spojil dohromady.
- Kdo jde pěšky zdola, potřebuje rezervace dvě. Nestačí povolení na vrcholový úsek. Rezervaci vyžadují i přístupové trasy PNT 07 Montaña Blanca, PNT 09 přes Pico Viejo a PR TF 41 od moře na vrchol, známá jako 0.4.0. Jsou to dvě samostatná povolení, ne jedno.
- Bez povinné výbavy vás nepustí ani s platnou rezervací. Správa parku definuje minimální vybavení pro vysokohorské stezky stratovulkánu a výslovně píše, že přístup může odepřít tomu, kdo ho nemá. Za stabilního počasí jde o dlouhé kalhoty, teplou vrstvu typu fleece a pohorky nebo uzavřenou trekovou obuv, u delších tras navíc nabitý mobil, termofólii, vodu, čepici a rukavice a čelovku s náhradním zdrojem.
- Sníh a led mění pravidla. Když na trase leží sníh nebo led, přibývají mačky a cepín a k rezervaci se váže podepsané čestné prohlášení, že jde o zkušeného horala s odpovídající výbavou a s úrazovým pojištěním, které danou činnost kryje.
Doporučená, tedy nepovinná výbava je logickým doplňkem: funkční tričko, větrovka, pokrývka hlavy, opalovací krém, energetické jídlo a malá lékárnička. Správa parku k tomu přidává doporučení ověřit si předpověď, stav silnic i stav stezek.
Pěšky zdola: Montaña Blanca, Altavista a východ slunce
Klasickým výstupem je stezka PNT 07 Montaña Blanca, která začíná na silnici TF-21 mezi La Orotavou a Granadillou. Měří 8,2 km, správa parku na ni počítá pět a půl hodiny a náročnost hodnotí jako vysokou. Rozpětí je 2 348 až 3 535 m, tedy převýšení 1 350 m.
Trasa nejdřív vede po pistě kolem Montaña Blanca, což je učebnicový příklad explozivního vulkanismu produkujícího pemzu. U paty Teide se napojuje na starou přístupovou cestu, která stoupá po hřbetu Lomo Tieso a místy překonává sklon přes 60 procent.
Detail, který cestou nepřehlédnete: na úpatí hory leží obří akreční koule, kusy magmatu vylétlé z jícnu a skutálené po svahu, kterým se lidově říká Vejce Teide.
Ve výšce 3 260 m stojí útulna Altavista. Spí se v ní jednu noc a rezervuje se předem. Její otevření nebo uzavření přitom mění režim přístupu na vrcholovou stezku, takže to není jen ubytování, ale prvek celého systému. Kapacitu ani časy z oficiálního zdroje doložit nejde.
Noční výstup, o kterém se hodně píše, je logickým důsledkem těchhle pravidel, ne romantickou volbou. Kdo chce být na vrcholu za rozbřesku, přespí v Altavistě a vyráží za tmy. Proto je čelovka nebo baterka s náhradním zdrojem na seznamu povinné výbavy. Odměnou je trojúhelníkový stín sopky vržený na moře oblaků a na západní část ostrova, jev, kvůli kterému tam lidé chodí.
Geologie: kaldera, sesuv a jméno Telesforo Bravo
Ostrov se vynořil ze dna oceánu podmořskými erupcemi zhruba před 11 miliony let. Kaldera Las Cañadas se dlouho vysvětlovala postupným propadáním terénu, ale geologické a podmořské výzkumy potvrdily starší teorii, kterou v šedesátých letech navrhl tenerifský geolog Telesforo Bravo: je to výsledek obřího sesuvu části staré sopky k severu. Týž sesuv dal vzniknout údolím La Orotava a Güímar.
Po kolapsu se vulkanismus obnovil a kalderu postupně vyplňoval. Nejstarší lávy byly tekuté a bazaltové a tvořily hladké povrchy typu pahoehoe, jiné byly drsnější a daly vzniknout malpaísům. Jak magma nacházelo víc překážek, erupce produkovaly viskóznější lávy, ze kterých vznikl obsidián a pemza. Samotný stratovulkán se dostavěl zhruba před 30 000 lety.
Telesforo Bravo je táž osoba, po které je pojmenovaná vrcholová stezka, a správa parku ho označuje za otce vulkanologie na Kanárských ostrovech.
Sopka není vyhaslá. U vrcholového kráteru jsou fumaroly, které to připomínají, a váže se na ně vzácný endemit borriza del Teide, závislý na jejich vlhku a teple. Aktivitu sledují dvě instituce: seismickou síť provozuje Instituto Geográfico Nacional, geochemický a geofyzikální monitoring dělá INVOLCAN, mimo jiné pomocí gravimetrů, které mají zachytit případné intruze magmatu.
Co v parku stojí za vidění kromě vrcholu
Kdo přijede jen na lanovku a hned zpátky, mine většinu parku. Oficiální síť má 41 tras PNT plus sedm bezbariérových.
Klasikou mezi trasami je okruh PNT 03 Roques de García. Měří 3,6 km, park počítá dvě hodiny a náročnost hodnotí jako střední. Vede kolem zarovnané skupiny skalních útvarů vymodelovaných erozí, což jsou zbytky staré vulkanické stavby z doby před kolapsem kaldery. Nejznámější z nich je Roque Cinchado, symbol parku a přirozený vyhlídkový bod na Teide.
Druhý typ krajiny jsou samotné cañadas, sedimentární pláně na úpatí velkého cirku, kde se hromadí materiál erodovaný ze stěn amfiteátru. Nejrozlehlejší z nich, Llano de Ucanca, je nažloutlá pláň, na které se v zimě mohou tvořit malá efemérní jezírka. Vedou k ní dvě nenáročné trasy, PNT 26 a PNT 40.
Jestli srovnáváte sopečné krajiny Kanárských ostrovů, stojí za pozornost rozdíl proti sousednímu ostrovu. Zatímco sopečná krajina Lanzarote je nízká, mladá a suchá a působí jako čerstvě vychladlá, Teide je vysokohorská stavba s vlastním klimatickým patrem, sněhem a inverzní vrstvou nad hlavou. Obojí je vulkanické, ale zážitek to je úplně jiný.
Rostliny, které jinde na světě nenajdete
Flóra parku čítá zhruba 200 taxonů cévnatých rostlin. Z toho je 60 endemitů Kanárských ostrovů, 35 roste výhradně na Tenerife a 14 je endemických pro samotný park. Na takhle nehostinné území je to pozoruhodné číslo.
Nejvíc pozornosti přitahuje tajinaste rojo, tedy Echium wildpretii, endemit Tenerife. Dorůstá kolem tří metrů a tvoří kuželovité květenství s množstvím zprvu sytě červených květů, které při dozrávání dostávají namodralý nádech. Kvete zhruba od poloviny května do začátku června, s vrcholem krátce po polovině května. Je to jediný sezónní údaj, který má smysl plánovat, protože jde o přírodní cyklus, ne o provozní podmínku.
Ve vyšších polohách, zhruba nad 3 400 m, souvislá vegetace končí a zůstávají jednotlivé druhy jako violeta del Teide a magarza. Nižší část výstupu doprovází keřovitá retama. Fauna je chudší, obratlovců není mnoho a vědecky nejcennější je bezobratlá fauna, kterou běžný návštěvník nikdy neuvidí.
Temná obloha, observatoře a jedna častá záměna
Park má od roku 2013 certifikaci Starlight, a to jako turistická destinace i jako rezervace, a správa parku uvádí astronomické pozorování přímo mezi svými přírodními hodnotami. Důvod je fyzikální: pasát drží nad ostrovem inverzní vrstvu a moře oblaků, nad kterými je vzduch suchý a průzračný.
Na hřebeni Izaña přitom sídlí dvě různé instituce, které se v českých textech slévají do jedné. Observatorio del Teide ve výšce 2 390 m provozuje Instituto de Astrofísica de Canarias a patří k nejvýznamnějším slunečním observatořím světa. Vedle toho stojí atmosférická observatoř AEMET, jejíž meteorologická stanice v 2 369 m měří nepřetržitě od roku 1916.
Ta druhá je mimochodem důvod, proč existují použitelná dlouhodobá data o zimě v těchhle výškách. Podrobné měsíční řady patří do textu o tom, jaké je počasí na Tenerife v jednotlivých měsících.
Kdy je park nepřístupný a proč se to plete
Nejdůležitější věta zní: uzavírá se silnice, ne park. Park se nezavírá jako muzeum, jen se k němu při sněhu a ledu nedá dojet, protože Cabildo preventivně uzavře přístupové silnice TF-21 a TF-24. Trvá to typicky hodiny až dny, dokud silničáři vozovku nesjedou, a návrat bývá postupný podle ledu, větru a viditelnosti.
Druhý důvod omezení je sníh nebo led přímo na trase, o kterém rozhoduje správa parku a který se projeví buď uzavřením vysokohorských stezek, nebo zpřísněním režimu. Třetím je silný vítr, který zastaví lanovku, o čemž rozhoduje její provozovatel nezávisle na parku. Čtvrtým je vysoký stupeň nebezpečí požáru.
Jak často se to stává, se dá doložit klimatologicky. Stanice Izaña v 2 369 m, tedy zhruba tisíc metrů pod vrcholem, má podle normálů AEMET za období 1981 až 2010 zhruba 10 dnů se sněžením a zhruba 54 mrazových dnů za rok. Sněžení je soustředěné do prosince až března, kdy připadají zhruba tři čtvrtiny všech sněhových dnů, zatímco od června do září je prakticky nulové. Uzávěry přístupových silnic jsou tedy zimní jev, který se v jedné sezoně opakuje spíš několikrát než denně, ale spolehlivě žádnou zimu nevynechá. Přesný počet dnů uzavírky za rok se z veřejných zdrojů doložit nedá.
Samostatnou kapitolou je calima, tedy minerální prach v suspenzi přinášený saharským vzduchem, který barví oblohu do oranžova a snižuje dohlednost. Není to katastrofa ani exotika, je to běžný jev, který na několik dní zhorší viditelnost. Častější je v zimním půlroce, zhruba od prosince do března, a nejdelší epizody spadají do ledna a února. Pro Teide má jeden specifický dopad: letní calima může ležet ve vyšších vrstvách atmosféry a sebrat právě ten výhled, kvůli kterému se nahoru jezdí.
Náročnost, výška a rizika, která se podceňují
Správa parku u dvou různých stezek zdůrazňuje totéž: problémem není délka, ale nadmořská výška. U vrcholové PNT 10, která má necelých 700 metrů a 172 nastoupaných metrů, píše, že obtížnost tkví ve velkém sklonu a ve výšce, a doporučuje postupovat pomalu a často zastavovat. U triviální vyhlídkové PNT 12 píše, že velká nadmořská výška snižuje dostupnost kyslíku a i tenhle krátký úsek může být vyčerpávající.
Důvod je prostý. Lanovkou se z hladiny moře dostanete nad 3 500 m za pár minut, bez jakékoli aklimatizace. Většina lidí to snese bez potíží, ale nevolnost, bolest hlavy a dušnost jsou běžné a nejsou známkou špatné kondice. Park sám výslovně doporučuje vyhnout se těmhle trasám při srdečních, dýchacích nebo pohybových potížích. Jestli plánujete výjezd na Tenerife s dětmi, počítejte s tím, že drobným návštěvníkům se ve výšce často udělá špatně dřív než dospělým.
Teplotní kontrast proti pobřeží je druhé překvapení. Na Izaña je nejchladnějším měsícem leden s průměrem 4,3 °C a průměrným minimem 1,1 °C, nejteplejším červenec s průměrem 18,5 °C. Vrchol je ještě zhruba 1 350 m výš, takže tam je znatelně chladněji. V zimě je nahoře běžný mráz a sníh, zatímco na pobřeží se v týž den chodí nalehko. Rozdíl mezi jednotlivými částmi ostrova nedělá zeměpisná šířka, ale poloha vůči hřebeni a pasátu, což rozebírá text o tom, jestli zvolit sever nebo jih Tenerife.
Zbylá rizika jsou technická. Vulkanický povrch je nerovný, sypký a abrazivní, jeden špatný krok znamená pád nebo vážné zranění, a právě proto je uzavřená treková obuv povinná. Počasí se nad 2 000 m mění rychle a nepředvídatelně. Sluneční záření je ve výšce a v čistém vzduchu agresivnější. A kouření je v otevřených prostorách parku zakázané.
Časté otázky
Jak vysoký je Teide?
Oficiální výška je 3 715 m podle Instituto Geográfico Nacional a podle kontrolního měření kartografické služby Grafcan z prosince 2011. Část pramenů včetně stránek UNESCO uvádí hodnotu o tři metry vyšší. Rozdíl vznikl tím, že vrcholový geodetický bod z roku 1983 zničili vandalové a pozdější měření GPS proběhlo pod vrcholem, takže IGN místo jednoho čísla vyhlásil interval. Horní hranice toho intervalu se rozšířila jako „výška Teide“. Hora se nezmenšila, liší se metoda měření.
Potřebuju povolenku na výstup na Teide?
Jen na poslední úsek. Rezervaci vyžaduje vrcholová stezka PNT 10 Telesforo Bravo z La Rambleta na vrchol. Kdo vyjede lanovkou a projde se po vyhlídkových stezkách PNT 11 a PNT 12, žádné povolení nepotřebuje. Kdo naopak jde nahoru pěšky zdola, potřebuje rezervace dvě, protože povolení vyžadují i přístupové trasy PNT 07, PNT 09 a PR TF 41.
Co uvidím, když rezervaci na vrchol nemám?
Podstatně víc, než se obvykle píše. Z vyhlídky Mirador de Pico Viejo je vidět kráter Pico Viejo o průměru 800 m a lávový proud Las Narices del Teide z erupce roku 1798, za jasného dne také La Gomera, La Palma a El Hierro. Druhá volně přístupná stezka vede k vyhlídce Mirador de La Fortaleza ve 3 537 m. Obě začínají u horní stanice lanovky a park je označuje za volně přístupné bez rezervace.
Stačí rezervace, nebo musím mít i vybavení?
Vybavení je povinné a park výslovně píše, že bez něj může odepřít vstup i držiteli platné rezervace. Za stabilního počasí jde o dlouhé kalhoty, teplou vrstvu typu fleece a pohorky nebo uzavřenou trekovou obuv, u delších tras navíc nabitý mobil, termofólii, vodu, čepici s rukavicemi a čelovku s náhradním zdrojem. Když na trase leží sníh nebo led, přibývají mačky a cepín a k rezervaci se váže čestné prohlášení o horalské zkušenosti a o platném úrazovém pojištění.
Kdy Teide naposledy vybuchl?
Záleží na tom, na co se ptáte, a správné odpovědi jsou tři. Poslední erupce uvnitř národního parku byla v roce 1798, šlo o Las Narices del Teide na svazích Pico Viejo. Poslední erupce na Tenerife vůbec začala 18. listopadu 1909 u Chinyera, tedy mimo hranice parku, a trvala deset dní. Poslední erupce přímo z vrcholu Teide je středověká erupce Lavas Negras zhruba před 1 150 lety, která vymodelovala dnešní špičatý kužel.
Je Teide aktivní sopka?
Ano, aktivní, ne vyhaslá. U vrcholového kráteru jsou fumaroly, které to připomínají, a váže se na ně vzácný endemit borriza del Teide. Aktivita je pod trvalým dohledem: seismickou síť provozuje Instituto Geográfico Nacional, geochemický a geofyzikální monitoring má na starosti INVOLCAN. Pro návštěvníka to neznamená žádné zvláštní opatření nad rámec běžných pravidel parku.
Kdy se do národního parku nedostanu?
Nejčastěji v zimě, kdy sníh a led na vozovce vedou k preventivnímu uzavření přístupových silnic TF-21 a TF-24. Uzavírá se tedy silnice, ne park, a trvá to obvykle hodiny až dny. Podle normálů AEMET má stanice Izaña v 2 369 m zhruba 10 dnů se sněžením ročně, soustředěných do prosince až března. Provoz lanovky navíc nezávisle na tom zastavuje silný vítr. Před cestou autem má proto smysl ověřit si stav silnic.
Vyplatí se výstup na Teide s dětmi?
Lanovka a obě vyhlídkové stezky ano, vrcholový kužel spíš ne. Nad 3 500 m je méně kyslíku a nevolnost, bolest hlavy nebo dušnost se objevují běžně i u lidí v dobré kondici, u dětí často dřív. Park doporučuje vyhnout se těmhle trasám při srdečních, dýchacích nebo pohybových potížích. Rozumný plán je vyjet nahoru, dát si čas, projít krátkou vyhlídkovou stezku a sledovat, jak se kdo cítí.
Zdroje: Parque Nacional del Teide (Gobierno de Canarias), technické listy stezek PNT a ficha técnica parku; UNESCO World Heritage Centre, lokalita 1258; Instituto Geográfico Nacional a Grafcan, měření výšky Teide; AEMET, valores climatológicos normales, stanice Izaña, období 1981 až 2010; Instituto de Astrofísica de Canarias, Observatorio del Teide; MITECO, Red de Parques Nacionales; IGME, katalog geologických lokalit.