Jih Fuerteventury působí jako samostatný ostrov přilepený k tomu velkému. Morro Jable leží na konci poloostrova Jandía, zhruba sto kilometrů od letiště u Puerto del Rosario, a mezi ním a divokou návětrnou stranou stojí jediný dlouhý hřeben. Ten hřeben rozhoduje o všem: na jedné straně jsou závětrné písečné pláže a hotelový pás, na druhé kilometry pobřeží bez jediného domu.
Tenhle text popisuje jih jako místo. Poloostrov Jandía a jeho ochranu, Morro Jable s přístavem, majákem a slaniskem, výstup na Pico de la Zarza, osadu Cofete s hřbitovem a nezpevněnou cestou, a Villu Winter i s legendou, která se kolem ní drží. V Cofete se nekoupe, jsou tam silné trhací proudy a nikdo tam nehlídá; rizika rozebírá do detailu bezpečnost koupání na plážích.
Ve zkratce
| Kde jih začíná | šíje Istmo de la Pared, široká kolem pěti kilometrů |
| Hlavní sídlo | Morro Jable, obec Pájara, jihozápadní konec závětrného pobřeží |
| Osa poloostrova | hřeben crestería de Jandía, dělí jih na závětrnou a návětrnou stranu |
| Nejvyšší bod ostrova | Pico de la Zarza, uvádí se 807 m |
| Výstup na vrchol | značená trasa z Morro Jable, asi 7,5 km jedním směrem, bez povolení |
| Ochrana území | Parque Natural de Jandía, 14 318,5 ha, tedy 8,9 % rozlohy ostrova |
| Pozor na překlad | parque natural není národní park, ten na ostrově žádný není |
| Slaniště v Morro Jable | Saladar de Jandía, Sitio de Interés Científico, chodí se po lávkách |
| Cofete, pobřeží | devět kilometrů pláže a navazující pobřeží dál, uvádí se až kolem čtrnácti kilometrů |
| Cofete, přístup | asi 20 km nezpevněné cesty z Morro Jable, v části trasy bez signálu |
| Cofete, koupání | silné trhací proudy, žádný plavčík ani vlajkový systém, koupání se nedoporučuje |
| Osada Cofete | trvale osídlená od roku 1811, hřbitov z počátku 19. století |
| Villa Winter | stavba začala v roce 1946, tedy rok po konci války |
| Endemit poloostrova | cardón de Jandía, roste jen tady, přísně chráněný |
Poloostrov Jandía a hřeben, který dělí jih na dvě strany
Jandía je jižní výběžek Fuerteventury a celý leží v obci Pájara. Od zbytku ostrova ji odděluje šíje u vesnice La Pared, široká kolem pěti kilometrů. Šíje je zároveň historická hranice: prochází tudy takzvaná Muro de la Pared, zeď, která podle tradice oddělovala dvě předhispánské državy ostrova, Maxoratu na severu a Jandíu na jihu. Zbytky jsou v terénu patrné, datace a rozsah zdi jsou ale předmětem sporu.
Tvar poloostrova určuje jediný prvek, hřeben zvaný crestería de Jandía. Táhne se podél celé osy a rozděluje ji na dvě nesouměřitelné strany. Závětrná jihovýchodní strana je mírná, s dlouhými písečnými plážemi a se středisky Costa Calma, Butihondo, Esquinzo a Morro Jable. Návětrná severozápadní strana je prakticky neosídlená, spadá strmě do oceánu a leží na ní Cofete.
Tenhle jediný fakt vysvětluje skoro všechno, co na jihu ostrova zajímá návštěvníka. Proč se na jedné straně koupe celý svět a na druhé se koupat nemá. Proč se do Cofete jede hodinu po hlíně, přestože je to vzdušnou čarou pár kilometrů. Obecný mechanismus za tím popisuje článek o tom, proč na Fuerteventuře fouká.
Populárně se píše, že Jandía byla kdysi samostatný ostrov, který se s Fuerteventurou spojil po velké erupci. Odborná literatura to formuluje jinak: ostrov vznikl srůstem několika sopečných staveb a jižní komplex Jandíe je jednou z nich. Sopečnou stavbu ostrova rozebírá text o vnitrozemí a Betancurii.
Morro Jable: přístav, promenáda a rybářské jádro
Morro Jable je největší sídlo jihu a hlavní turistické centrum poloostrova. Má dvě čitelné vrstvy. Původní rybářské jádro leží ve svahu nad přístavem; ještě v polovině 20. století to byla malá rybářská osada, kam se z vnitrozemí jezdilo po velmi špatné cestě. Druhá vrstva je turistický pás podél pobřeží směrem na Butihondo a Esquinzo.
Přístav v Morro Jable patří k největším na ostrově, uvádí se u něj kolem tří set kotvišť. Slouží rybářskému a servisnímu provozu a zároveň je odsud námořní spojení na Gran Canarii. Sousední ostrov je tedy dostupný lodí a přitom je to úplně jiný typ místa, s horami přes 1 900 m, lesy a hustě zastavěným jihem, jak ukazuje průvodce Gran Canarií.
Dva majáky, které se běžně pletou
Když se řekne maják na jihu Fuerteventury, jde ve skutečnosti o dvě různé stavby, které dělí třicet kilometrů nezpevněné cesty a sto třicet dva let historie. Faro del Matorral, nazývaný také Faro de Morro Jable, je moderní věž vysoká 60 m přímo u hlavní pláže, uvedená do provozu 18. 2. 1996. Sídlí v ní návštěvnické středisko přírodního parku Jandía.
Faro de Punta de Jandía stojí na nejzápadnějším cípu poloostrova a je z Morro Jable dostupný jen po nezpevněné cestě. Do provozu byl uvedený 1. 12. 1864 a sloužil lodím plujícím z Evropy do přístavů západní Afriky a rybářským flotilám u afrického pobřeží. Kdo si oba majáky splete, počítá s procházkou a čeká ho půldenní výlet.
Saladar de Jandía, slaniště za hlavní pláží
Hlavní pláž Morro Jable se jmenuje Playa del Matorral; v průvodcích se pro totéž místo používá i pláž Morro Jable nebo pláž Jandía. Za pláží leží něco, co většina návštěvníků mine: Saladar de Jandía, pobřežní slaniště s rostlinami, které snášejí pravidelné zaplavování mořskou vodou a přebytek soli.
Území je vyhlášené jako Sitio de Interés Científico, tedy místo vědeckého zájmu, podle kanárské legislativy z roku 1994. Cílem ochrany je zachovat nejlépe dochovaný příklad tohohle typu pobřežního ekosystému na souostroví. Je to zároveň ptačí lokalita a vedou přes ni dřevěné lávky s pozorovacími dalekohledy.
Praktický důsledek je jednoduchý. Po slanisku se nechodí mimo lávky, protože šlapání mimo ně poškozuje právě tu vegetaci a ty ptačí úkryty, které se tam mají udržet. Kdo si chce prohlédnout jižní pobřeží jako celek, najde přehled v článku o plážích na Fuerteventuře.
Přírodní park Jandía a jeho endemity
Zákonná ochrana území začala zákonem Ley 12/1987 z 19. 6. 1987. Zákon Ley 12/1994 pak území překlasifikoval na Parque Natural de Jandía s rozlohou 14 318,5 ha a vymezil k němu navazující sektor mimo park. Park má schválený řídící plán užívání a správy a leží celý uvnitř jediné obce, Pájary.
Rozloha odpovídá 8,9 % plochy Fuerteventury a 37,33 % rozlohy obce Pájara. Tady je namístě oprava, kterou české texty dělají soustavně špatně: kategorie parque natural není totéž co národní park a na Fuerteventuře žádný národní park není. Území je zároveň součástí evropské sítě Natura 2000.
Jandía je z hlediska rostlinné endemičnosti nejbohatší část ostrova, protože vlhkost zachycená na hřebeni vytváří podmínky, jaké jinde nejsou. Symbolem je cardón de Jandía, sukulentní pryšec vysoký zhruba 80 cm až 1 m, který roste výhradně tady, mezi padesáti a třemi sty metry nad mořem. Je přísně chráněný.
Na hřebeni rostou i druhy vázané prakticky jen sem, magarza de Jandía a tajinaste de Jandía. A pak ostružiník, který je na Fuerteventuře jen na vrcholech Jandíe, protože jinde nemá dost vlhka. Právě podle něj se nejvyšší bod jmenuje, la zarza znamená ostružiník.
Pico de la Zarza, nejvyšší bod Fuerteventury
Nejvyšší bod ostrova leží na hřebeni Jandíe a uvádí se u něj 807 m. Vrchol se nazývá také Pico de Jandía, méně často Morro de la Zarza. Tři nejvyšší vrcholy ostrova leží na tomhle jediném hřebeni.
Na vrchol se vyjde volně a bez povolení. Vede tam značená turistická trasa, která začíná v Morro Jable a měří asi 7,5 km jedním směrem, s převýšením od hladiny moře až nahoru. Trasa i vrchol leží uvnitř přírodního parku: chodí se po značené cestě, nesbírají se rostliny a nic se neodnáší. Zhruba dvě stě metrů pod vrcholem se prochází pastevním plotem, který není zákazem vstupu.
Žádný rezervační ani povolovací systém pro výstup neexistuje. Stojí za to to říct výslovně, protože si to lidé pletou s režimem na ostrově Lobos u severního pobřeží, kde je vstup skutečně omezený a řízený; ten popisuje článek o Corraleju a ostrově Lobos. Na Jandíi je omezením jen terén a počasí, ne úřad.
Hodnota vrcholu není v nadmořské výšce, ale v tom, že je to jediné místo, odkud je vidět geometrie celého poloostrova naráz: dolů na Cofete a jeho pláž, na druhou stranu na závětrné pobřeží. Na hřebeni se ale sráží vlhkost, takže nahoře bývá zataženo i ve chvíli, kdy je dole jasno, a prachová mlha calima výhled srazí na pár set metrů. Kdy bývá, rozebírá text o počasí na Fuerteventuře.
Cofete: krajina, kterou uzavírá hřeben
Cofete je pláž a maličká osada na návětrné, severozápadní straně poloostrova. Uvádí se u ní devět kilometrů vlastní pláže a navazující pobřeží dál, v součtu až kolem čtrnácti kilometrů úseku bez zástavby, sevřeného mezi oceán a hřeben. Osadu tvoří několik domů, hřbitov a jedna nebo dvě hospody. Uvnitř přírodního parku se nové turistické kapacity stavět nesmějí.
Není to izolovaný útvar, ale nejznámější část delšího úseku zvaného Barlovento de Jandía, který pokračuje severovýchodním směrem a je ještě prázdnější a ještě dál od pomoci. Hlavní náplní návštěvy je chůze, fotografování a vyhlídka Mirador de Cofete v sedle nad osadou, ze které je pláž vidět v celku i tomu, kdo dolů nesjede.
Cofete přitom není místo, kde nikdy nic nebylo. Je to první doložené osídlení poloostrova: záznamy z počátku 19. století mluví o víc než dvaceti rodinách a jako trvalé sídlo vzniklo roku 1811. Živobytím byla pastva a rybolov.
Hřbitov je po pláži nejfotografovanější prvek Cofete: prosté hroby v písku a kamení, dřevěné kříže a nízká zídka, kterou postupně zasypává navátý písek. Založili ho na počátku 19. století první obyvatelé oblasti a používal se zhruba do 50. let 20. století.
Důvod jeho existence je logistický, ne romantický. V době, kdy byl přístup do vnitrozemí ostrova extrémně obtížný, se rozhodlo pohřbívat zemřelé blízko domovů, místo aby se převáželi do Betancurie, kde se na Fuerteventuře tradičně pohřbívalo. Podle vzpomínky místního pamětníka se zemřelí z Morro Jable vozili na velbloudu, na oslu nebo jak se dalo.
Populární verze říká něco jiného: že jde o hřbitov trosečníků, kde leží námořníci vyplavení z lodí ztroskotaných u návětrného pobřeží. Že tam někteří utonulí pohřbení jsou, je pravděpodobné a v místní tradici se to traduje, jako hlavní vysvětlení je to ale nepřesné.
Jak se do Cofete jede
Do Cofete se jede po nezpevněné cestě z Morro Jable. Odbočuje u tamního hřbitova, stoupá do sedla a odtud klesá na návětrnou stranu; táž síť cest vede dál na Punta de Jandía. Délka do Cofete se uvádí kolem dvaceti kilometrů a se zastávkami na vyhlídkách zabere kolem tří čtvrtin hodiny. Je to normální veřejná komunikace, jen bez asfaltu, a vede uvnitř přírodního parku.
Stav povrchu se v čase mění a žádný text ho nemůže popsat spolehlivě. Cabildo cestu periodicky udržuje soupravou, která doplňuje a hutní štěrkový povrch, a údržba se po ostrově rotuje mezi jednotlivými úseky. Jednou je cesta jako nová, po deštích a silném provozu rozbitá.
- Ověřte si podmínky u vozu. Naprostá většina půjčoven na souostroví jízdu po nezpevněných cestách ve smluvních podmínkách vylučuje a při škodě na takové cestě neplní. Je to obchodní praxe, ne dočasné opatření.
- Není to terén pro terénní auto, je to terén pro opatrnost. Cesta je sjízdná běžným osobním vozem, pokud se jede pomalu.
- Problém nedělá průchodnost, ale detaily. Prach, odletující kameny a úzké úseky nad srázem.
- Počítejte s tím, že v části trasy není signál. Při poruše se nedá zavolat pomoc, proto se sem nejezdí za tmy.
- Vezměte vodu, jídlo a plnou nádrž. V Cofete není čerpací stanice ani obchod.
- Zvažte organizovanou dopravu. Kdo nechce riskovat vlastní vůz, dostane se do Cofete i jinak.
Villa Winter: legenda o nacistické základně a co ji vyvrací
Dům nad osadou je nejvděčnější téma celého jihu. Povídá se o něm, že se v něm chtěl po válce usadit Hitler, že tam nacističtí pohlaváři pořádali večírky nebo se skrývali před útěkem do Latinské Ameriky, že pod ním byla ponorková základna s tajnými tunely a že věž sloužila jako naváděcí zařízení. Nic z toho doložené není a datace stavby to vyvrací přímo.
Stavba domu začala v roce 1946, tedy rok po skončení druhé světové války. Hlavní stavitel Juan Concepción Villalba připlul do Morro Jable 30. 9. 1946, v lednu 1947 se podle dobové korespondence teprve dokončovaly základy a fotografie z července 1947 ukazují dům v hrubé stavbě. Nezávisle na tom existují letecké snímky amerického letectva z 26. 9. 1945, na kterých je Cofete bez jakékoli stopy po domě nebo po vojenské infrastruktuře.
Zásobování německých ponorek u souostroví se za války dělo, ale jinde. Doložených je šest operací v Puerto de la Luz na Gran Canarii, tedy tam, kde bylo palivo. Specialisté na soudobé kanárské dějiny existenci ponorkové základny na Fuerteventuře vylučují a odpovídá to i obecnému poznatku, že německé základny stály u významných přístavů nebo přímo v nich, ne na odlehlých místech.
Legenda má přesto srozumitelný původ. Gustav Winter, německý inženýr žijící v letech 1893 až 1971, spatřil Jandíu poprvé v roce 1927 a v roce 1937 uzavřel dohodu o pronájmu poloostrova na deset let. Když v létě 1938 oznámil, že tam chce rozvíjet rybářský projekt, vzbudil britské podezření, že jde o krytí německých strategických zájmů. Prověřování během celé války skončilo negativně, ale semínko bylo zaseté.
Zbytek dodal čas. Po Winterově smrti přihodil bulvární tisk 80. let ponorkovou základnu přímo v domě, popularitu tématu podpořil román Alberta Vázqueze-Figueroy, tedy beletrie, a od konce nultých let legendu rozšířily sociální sítě. Winterův syn to shrnul větou, že kdyby jeho otec byl Angličan nebo Francouz, o žádné tajné základně by se nemluvilo.
Doložený Winter je přitom zajímavější než ta legenda. Nebyl generál, člen NSDAP ani špion, nevyhnal obyvatele Cofete a nepřipravil je o dobytek, byl to podnikatel a vynálezce. Jeho rodina navíc v domě v Cofete nikdy nebydlela.
Costa Calma, laguna Sotavento a cesta dál na Punta de Jandía
Costa Calma je turistické středisko hned za šíjí, na závětrné straně. Odtud až k Morro Jable se táhne pás pláže Sotavento, nejdelší souvislý písečný úsek ostrova. U Risco del Paso vzniká laguna Sotavento tím, že se při odlivu vynoří podélný písečný val a mezi ním a břehem zůstane mělká voda; při přílivu je val pod hladinou.
Laguna je součástí mořského chráněného území Playa de Sotavento de Jandía o rozloze 5 461,11 ha, vyhlášeného od září 2011. Jako koupací místo i jako past na čas ji rozebírá plochá voda pro vodní sporty, protože právě kombinace mělčiny a větru je důvod, proč sem míří sportovci z celého světa.
Nezpevněná cesta nekončí v Cofete. Pokračuje na Punta de Jandía k historickému majáku a k osadě Puertito de la Cruz, kterou obecní úřad Pájara vede s jedenatřiceti registrovanými obyvateli a se vzdáleností 78 km od obce. Poblíž je zátoka Playa de los Ojos, ale je to opět západní expozice, takže tam platí stejná opatrnost.
Jih jako celek stojí za samostatný den, ne za odbočku z hotelu. Kdo si skládá cestu po ostrově, najde souvislosti v průvodci Fuerteventurou, a kdo teprve vybírá destinaci, může porovnat i jiné evropské směry v přehledu kam vyrazit na dovolenou.
Kde se zdroje rozcházejí
Nejvyšší bod ostrova nemá jednu výšku. Většina zdrojů uvádí 807 m, portál Caminos Naturales španělského ministerstva zemědělství ale u etapy vedoucí na vrchol uvádí 813 m. Rozdíl šesti metrů má nejspíš banální vysvětlení: záleží na tom, jestli se měří geodetický bod, nejvyšší skalní výchoz, nebo hrana nad srázem.
Rozchází se i označení trasy na vrchol, jednou jako PR, jednou jako SL, což mění deklarovanou kategorii cesty, ne její průběh. U Villy Winter nejde o dvě verze příběhu, ale o legendu proti doložené dataci; kniha, o kterou se vyvrácení opírá, je psaná stavebníkovým synem, takže hlavní oporou zůstávají nezávislé letecké snímky a práce historiků.
Poslední dva rozpory jsou vysvětlující. Hřbitov v Cofete se vydává za hřbitov trosečníků, doložený důvod je ale obecní hřbitov odříznuté osady. A Jandía se popularizuje jako bývalý samostatný ostrov, který se přilepil, zatímco odborná literatura mluví o srůstu sopečných staveb.
Časté otázky
Jak vysoký je Pico de la Zarza a proč se údaje liší?
Převažující údaj je 807 m a nese ho většina zdrojů včetně španělské Wikipedie a turistických portálů. Portál Caminos Naturales španělského ministerstva zemědělství ale u trasy na vrchol uvádí 813 m. Rozdíl vzniká tím, kde přesně se vrchol měří a jestli se vychází z měření v terénu, nebo z digitálního modelu terénu.
Dá se na Pico de la Zarza vyjít bez povolení?
Ano, přístup na vrchol není nijak omezený a žádný rezervační ani povolovací režim tam neexistuje. Značená trasa začíná v Morro Jable a měří asi 7,5 km jedním směrem. Protože vede uvnitř přírodního parku Jandía, chodí se po značené cestě a nic se z území neodnáší. Pastevní plot krátce pod vrcholem není zákazem vstupu.
Dá se v Cofete koupat?
Koupání se v Cofete nedoporučuje. Jsou tam silné trhací proudy, které prokazatelně způsobily nehody, není tam plavčík ani žádné služby a chybí i vlajkový systém, protože ten se váže na přítomnost záchranné služby. Chybějící vlajka tedy neznamená, že je vše v pořádku, ale že to nikdo nehodnotí. Ve velké části oblasti navíc není signál.
Jak se dostanu do Cofete a zvládne to běžné auto?
Vede tam nezpevněná cesta z Morro Jable dlouhá kolem dvaceti kilometrů, která odbočuje u tamního hřbitova a stoupá do sedla. Běžný osobní vůz ji zvládne, pokud se jede pomalu; problémem není průchodnost, ale prach, odletující kameny a úzké úseky nad srázem. Většina půjčoven ale jízdu po nezpevněných cestách ve smlouvě vylučuje, takže si to řidič má ověřit předem.
Byla Villa Winter opravdu nacistická základna?
Nebyla, a doložená fakta to vyvracejí přímo. Stavba domu začala v roce 1946, tedy rok po konci druhé světové války, a letecké snímky amerického letectva z 26. 9. 1945 ukazují Cofete bez jakékoli stavby. Zásobování německých ponorek u souostroví je doložené, ale odehrálo se v Puerto de la Luz na Gran Canarii, kde bylo palivo. Legenda vyrostla z britského podezření z roku 1938, které prověrky za války vyvrátily.
Proč se v Cofete nestaví hotely?
Cofete leží uvnitř přírodního parku Jandía, kde se nové turistické kapacity stavět nesmějí. Území získalo zákonnou ochranu už zákonem z roku 1987 a jako parque natural bylo vymezené zákonem z roku 1994 s rozlohou 14 318,5 ha. Právě tahle ochrana je důvod, proč je návětrné pobřeží poloostrova tak prázdné a proč osadu dodnes tvoří jen několik domů.
Jaký je rozdíl mezi majákem v Morro Jable a majákem na Punta de Jandía?
Jsou to dvě různé stavby a dělí je zhruba třicet kilometrů nezpevněné cesty. Faro del Matorral je moderní věž vysoká 60 m přímo u hlavní pláže v Morro Jable, uvedená do provozu 18. 2. 1996, a sídlí v ní návštěvnické středisko přírodního parku. Faro de Punta de Jandía stojí na nejzápadnějším cípu poloostrova a slouží od 1. 12. 1864.
Co je Saladar de Jandía a smí se po něm chodit?
Je to pobřežní slaniště hned za hlavní pláží v Morro Jable, tedy mokřad s rostlinami, které snášejí zaplavování mořskou vodou a přebytek soli. Chráněné je jako Sitio de Interés Científico podle kanárské legislativy z roku 1994 a jde o ptačí lokalitu. Chodit se po něm dá, ale výhradně po dřevěných lávkách. Pohyb mimo ně poškozuje právě to, kvůli čemu je území chráněné.
Zdroje: Boletín Oficial del Estado a Boletín Oficial de Canarias, zákony o kanárských chráněných přírodních prostorech; Gobierno de Canarias a řídící plán užívání a správy přírodního parku Jandía; Ministerio para la Transición Ecológica, karta mořského chráněného území Playa de Sotavento de Jandía; Cabildo de Fuerteventura; Ayuntamiento de Pájara; CanariWiki, Gobierno de Canarias; Caminos Naturales, Ministerio de Agricultura, Pesca y Alimentación; eldiario.es a Canarias Ahora; kniha Casa Winter Cofete Gustava Wintera mladšího; práce Juana José Díaze Benítheze o zásobování německých ponorek; atlanticohoy.com a BienMeSabe; španělská Wikipedie.